Celý život, již od dob na které si jen stěží vzpomínám, jsem věděla, že můj život má jeden velký smysl, a to moje budoucí děti.

„Moje děti totiž budou jako já, ale o trochu přeci jen lepší, protože je tak a tak vychovám“, říkávala jsem si často. Řešilo to často kladenou otázku mých přátel či známých o jakémsi smyslu života a životních cílech. Vždycky jsem si představovala, že má holčička bude jako já. Slýchávala jsem od rodičů jaké jsem byla převzorné a hodné dítě. Mým nedostatkem byla plachost a přecitlivělost, která se projevovala velice často. Sice jsem poslouchala na slovo, ale na pískovištích jsem často plakala nad odcizenou lopatkou, ve školce jsem měla záchvaty breku, když maminka odešla. Mimochodem si ně ještě dnes dobře vzpomínám. A tak jsem si v duchu plánovala, jak tyto situace, budu coby matka, řešit já.

Když jsem dospěla, zjistila jsem, že jsou na světě i zajímavější věci, které bych měla vyzkoušet, než se stanu zodpovědnou matkou mé nové rodiny. Zkoušela jsem to od svých osmnácti, téměř 10 let. Ale tak zcela jsem nezahálela, pracovala jsem zároveň tvrdě na výběru potencionálního otce svých dětí. Nebylo to lehké, bylo to velice namáhavé, místy vyčerpávající …..

Ve 28 letech jsem vzala rozum do hrsti a mým cílem se stal velice hodný, citlivý rodinný typ, který chtěl pro všechno na světě hlavně děti. Byl to člověk veselý, energický, a tak jsme dlouho neváhali a dali jsme se do práce. Naše snažení ale dlouho nemělo žádné úspěchy. Po prvním roce, kdy jsem se z nejasných důvodu stále nestávala těhotnou, jsme začali navštěvovat příslušné odborníky. Manžel neváhal a pilně (a tady klobouk dolů), docházel na spermiogram, pokud si dobře vzpomínám celkem třikrát. Relativně vše v pořádku a já dostávala velký panický strach. „Přeci jen mi táhne na třicet a co když se to nepodaří, to já nezvládnu, vždyť já jsem tu na tom světě kvůli dětem?“Toto období nebylo vůbec veselé, ale co bychom neudělali pro zrození našich potomků a nositelů našich genů, že.

Po dvou letech jsem konečně běžela ráno k manželovi s úspěšně počůraným papírkem a zázrak byl na světe. Tak přece, i mne se to poštěstí, že budu maminkou. Narodila se nám dcerka. A byla nádherná – nejhezčí samozřejmě. A byla zdravá. Hned první okamžiky jsem pátrala v jejím obličeji o nějakém znamení, které by připomínalo, že je ze mne a po mne. Pusinka a nos mne neoblomně upozornily, že jsme na tuto akci byli přeci jen dva. Ouška byla od narození také trochu přes míru - tatínek je mírný ušoun.

Po pár týdnech jsem si říkala „tak snad oči“, ale po několika návštěvách nadšené, mimochodem velice temperamentní tchýně, mi toho již moc nezbývalo, jelikož stačilo pár prvních mrkajících pohledů mé dcery a bylo jasné, že je to směsice tatínka a babičky. I spokojeně pomrkávající tchýně usoudila, že je dcerka jaksi jejich kopií. „Tak snad obočí?“ No po prvních měsících bylo více než jasné, že ani obočí, ani výraz, ani ručičky a ani řasy. Dcera je celá po klanu mého manžela.

 „A tak snad povaha?“ První překvapení bylo na písku. Dcera obvykle stála uprostřed pískoviště, držela v ruce cizí lopatku a křičela: “Moje lopatka, moje, moje“! A to s takovým výrazem a intenzitou, že některé děti začínaly plakat. Ve školce pak mizela mezi dětmi okamžitě po příchodu, a při odchodech nechtěla jít domů. Chtěla si jen ještě hrát. A neposlouchala ani na druhé či třetí slovo. A tak já, celý život pilně a svědomitě teoreticky připravená na výchovu malé něžné holčičky, která bude potřebovat mé rady a povzbuzování, jsem najednou řešila a stále řeším výchovné problémy zcela opačného druhu. Ale koloběh života mne rozesmál a aspoň v tomto případě nezaskočil.

Nedávno přišla má teď třináctiletá dcera a vcelku rozumně mne líčila, jak ona se těší, až bude mít svou holčičku a bude ji učit neškádlit zbytečně druhé děti a taky poslouchat maminku. Říkala to "zbytečně" hlasitě, a to že právě telefonuji, jí nebránilo v tom, aby na mne při tom spokojeně nepomrkávala. A z vlásků jí vykukovaly povědomé uši ….

Reklama