Na kolektiv jsem neměla nikdy štěstí. Snad jen začátky byly nezapomenutelné. Ať už to byly první roky strávené v kolektivu těch nejmenších, tzn. „školičková“ léta, či později první roky školních let. Dalo by se říct, že tato léta byla snad nejhezčí. Nikdo se nedělil na skupinky lepších či horších, kamarádil každý s každým.
Ale potom nastal zlom. V půlce školní docházky jsem se s rodiči přestěhovala do jiné obce. Chtě nechtě jsem musela opustit kolektiv, kamarády, spolužáky, se kterými jsem od „školičkových“ let byla 6 let a smířit se s tím, že už je nikdy neuvidím, že už si s nimi nikdy nebudu hrát, občas si s někým napíšu. Bála jsem se nového kolektivu...

A bála jsem se oprávněně.
Kolektiv, který jsem poznala a se kterým jsem měla trávit dalších několik let, se mi již od počátku nelíbil. Ze začátku jsem si připadala jako vetřelec, který vtrhl tam, kam neměl. Trvalo všem dlouho, než se se mnou dal někdo do řeči. Já sama byla plachá a navazovat kontakty mi moc nešlo. Postupem času jsem si vytvořila pár dobrých kamarádů ze třídy i ze školy, ale kolektiv jako takový, byl hrozný. A tak jsem se těšila na střední školu, jak poznám nové lidi a doufala jsem, že to bude lepší.

Ale ouha.
Ani tady to nebylo slavné. Ba co víc, bylo to ještě horší, než předtím. A tak jsem po 5 letech byla šťastná, že školu opouštím.

Začala jsem dráhu dospělého a pracujícího života. Od tohoto kolektivu jsem si už vůbec nic neslibovala. Věděla jsem, že co se týká vztahů na pracovišti, je to katastrofa.
Jsou však výjimky.
Lži, pomluvy, levoty a faleš jsou nejčastějším problémem vztahů na pracovišti.

Začala jsem v docela velké firmě jako asistentka. Vydržela jsem tam pouze 3 měsíce, jelikož práce mě nebavila a kolektiv se skládal ze starších lidí.
Poté jsem jako absolventka nemohla dlouho najít práci, a tak jsem se rozhodla, že zkusím dělat obyčejnou práci, ačkoli jsem měla školu a do budoucna jsem se viděla v kanceláři na postu „manažerky“...

Zkusila jsem práci pokladní v jednom supermarketu. Práce to nebyla ani dobrá, ani špatná. Kolektiv byl neutrální. Občas se někdo s někým pobavil, zasmál. Vydržela jsem to ¾ roku. Mezitím jsem chodila pravidelně na kurzy a zdokonalovala jsem se v jazyce.
Až když už jsem si byla jista, že něco umím a něco zvládnu, nastoupila jsem do malé firmy s 6 pracovníky, jako asistentka – sekretářka.
Byla to firma, kde pracovali samí muži a mezi nimi já. S nimi jsem si skvěle rozuměla a celý rok se mi s nimi pracovalo úplně báječně. I práce mě bavila.
Ono pracovat se samými muži, to je umění :-) Mezi muži totiž neexistuje pomlouvačnost, faleš…
Jenže potom mě šéf propustil, jelikož jeho manželka byla bez práce, a tak samozřejmě dal přednost jí. Nezazlívala jsem mu to. Chápala jsem to.

Poté jsem začala pracovat opět ve velké vyhlášené firmě jako asistentka.
Zpočátku jsem se zalekla velkého kolektivu, kdy na jednom oddělení pracovalo i 15 lidí.
Byli jsme vesměs všichni mladí. Muži, ženy pospolu a ačkoli nás bylo hodně a občas nastaly neshody, vždy se to urovnalo a byli jsme všichni přátelé, až na pár výjimek.
Bohužel, po pár letech opět nastalo loučení. Opět to bylo ze strany zaměstnavatele. Ale nebýt pohromy, která nás postihla loni v srpnu, mohlo být vše jinak.

A tak nyní pracuji přes půl roku v jedné firmě opět jako asistentka. Práce je zajímavá, baví mě, ale kolektiv…Ten je opravdu hrozný. Jeden druhého pomlouvá a ba, co víc, také donáší. Každý si hrabe jen na svém písečku a nikdo nikomu nepomůže. Nikdo pomalu s nikým nepromluví, za celý den se nikdo nezasměje….A to jsme malý kolektiv o pár lidech.

A tak jen každý den trpím a modlím se, abych našla nějakou lepší práci, která mě bude bavit a kde bude skvělý kolektiv….