Ale potom nastal zlom. V půlce školní docházky jsem se s rodiči přestěhovala do jiné obce. Chtě nechtě jsem musela opustit kolektiv, kamarády, spolužáky, se kterými jsem od „školičkových“ let byla 6 let a smířit se s tím, že už je nikdy neuvidím, že už si s nimi nikdy nebudu hrát, občas si s někým napíšu. Bála jsem se nového kolektivu...
A bála jsem se oprávněně.
Kolektiv, který jsem poznala a se kterým jsem měla trávit dalších několik let, se mi již od počátku nelíbil. Ze začátku jsem si připadala jako vetřelec, který vtrhl tam, kam neměl. Trvalo všem dlouho, než se se mnou dal někdo do řeči. Já sama byla plachá a navazovat kontakty mi moc nešlo. Postupem času jsem si vytvořila pár dobrých kamarádů ze třídy i ze školy, ale kolektiv jako takový, byl hrozný. A tak jsem se těšila na střední školu, jak poznám nové lidi a doufala jsem, že to bude lepší.
Ale ouha.
Ani tady to nebylo slavné. Ba co víc, bylo to ještě horší, než předtím. A tak jsem po 5 letech byla šťastná, že školu opouštím.
Začala jsem dráhu dospělého a pracujícího života. Od tohoto kolektivu jsem si už vůbec nic neslibovala. Věděla jsem, že co se týká vztahů na pracovišti, je to katastrofa.
Jsou však výjimky.
Lži, pomluvy, levoty a faleš jsou nejčastějším problémem vztahů na pracovišti.
Začala jsem v docela velké firmě jako asistentka. Vydržela jsem tam pouze 3 měsíce, jelikož práce mě nebavila a kolektiv se skládal ze starších lidí.
Poté jsem jako absolventka nemohla dlouho najít práci, a tak jsem se rozhodla, že zkusím dělat obyčejnou práci, ačkoli jsem měla školu a do budoucna jsem se viděla v kanceláři na postu „manažerky“...
Zkusila jsem práci pokladní v jednom supermarketu. Práce to nebyla ani dobrá, ani špatná. Kolektiv byl neutrální. Občas se někdo s někým pobavil, zasmál. Vydržela jsem to ¾ roku. Mezitím jsem chodila pravidelně na kurzy a zdokonalovala jsem se v jazyce.
Až když už jsem si byla jista, že něco umím a něco zvládnu, nastoupila jsem do malé firmy s 6 pracovníky, jako asistentka – sekretářka.
Byla to firma, kde pracovali samí muži a mezi nimi já. S nimi jsem si skvěle rozuměla a celý rok se mi s nimi pracovalo úplně báječně. I práce mě bavila.
Ono pracovat se samými muži, to je umění :-) Mezi muži totiž neexistuje pomlouvačnost, faleš…
Jenže potom mě šéf propustil, jelikož jeho manželka byla bez práce, a tak samozřejmě dal přednost jí. Nezazlívala jsem mu to. Chápala jsem to.
Zpočátku jsem se zalekla velkého kolektivu, kdy na jednom oddělení pracovalo i 15 lidí.
Byli jsme vesměs všichni mladí. Muži, ženy pospolu a ačkoli nás bylo hodně a občas nastaly neshody, vždy se to urovnalo a byli jsme všichni přátelé, až na pár výjimek.
Bohužel, po pár letech opět nastalo loučení. Opět to bylo ze strany zaměstnavatele. Ale nebýt pohromy, která nás postihla loni v srpnu, mohlo být vše jinak.
A tak nyní pracuji přes půl roku v jedné firmě opět jako asistentka. Práce je zajímavá, baví mě, ale kolektiv…Ten je opravdu hrozný. Jeden druhého pomlouvá a ba, co víc, také donáší. Každý si hrabe jen na svém písečku a nikdo nikomu nepomůže. Nikdo pomalu s nikým nepromluví, za celý den se nikdo nezasměje….A to jsme malý kolektiv o pár lidech.
A tak jen každý den trpím a modlím se, abych našla nějakou lepší práci, která mě bude bavit a kde bude skvělý kolektiv….
Nový komentář
Komentáře
Já musím zaťukat, že mám dobrou práci i kolektiv, takže si nemůžu na nic stěžovat :-) . Pracuji ve skladu, takže je to někdy náročné, ale neměnila bych :-) . Nedávno nám navíc pořídili nové konzolové regály , abychom si mohli lépe rozrovnat zboží a měli jsme je mít už dávno. Zboží je teď mnohem přehlednější, takže jsme efektivnější :-) .
Ještě jsem nenašla místo, kde bych byla úplně spokojená - buď je mizerný kolektiv, nebo hrozný šéf, nebo malý plat, nebo děsné pracoviště - a ze všeho nejčastěji všechno dohromady. Nejvíc mi vyhovuje práce z domu, ale na to bohužel přistoupí jen málo zaměstnavatelů.
Podle me jde o jeden hojne rozsirenej problem... boj s blbosti.. ten je otravny, unavujici, utopistickej a nikam nevedouci.
Mela jsem kolegu, kolegyn, sefu i sefek dost .. takze snad rikam pravdu podlozenou dlouholetou praxi.. pratele.. naprosto nejhorsi je blba zla a k tomu arogantni osoba s kterou musite delat. To se to potom deji veci .. .
a nepomuze slusnost, asertivita, noseni bacilu do prace, mazani schodu vazelinou, vzpoura, inteligence...
NE!..jedine dobre mirena strela..
Qeen: Jediné, co mě napadá, je se jí postavit. Co nejvíc asertivně ji odkázat do příslušných mezí. (Až zase vyjede). Ukázat, že si na Tebe nemá co vyskakovat, jste si rovnocenné. Čekal bych následně srdceryvnou scénu, ale to k tomu patří. Samozřejmě, pokud je taková TVÁ reakce možná. Ale je to 50% na 50%. Myslím si ale, že se to přinejmenším nezhorší. Ale jsme jenom lidé.
Téda, to já jsem měl na kolektivy vcelku štěstí, musím zaklepat. Ale taky se mi stalo, že jedna "nejlepší kámoška" podrazila druhou, bezostyšně se předběhla a druhou zadupala do pozadí. Nikdy bych to od ní nečekal. Nesouhlasím, že si člověk může za kolektiv sám. Jedno kolečko neovlivní chod celých hodin. A alternativy? - to se nám, žádaným zaměstnáním, říká lehce. Držím palce.
Jejdanku, ja zase tak rada vzpominam na sva tri zamestnani v CR (prevazovaly baby, semtam se kolem plouhal nejaky ten sefik), kdy sice prace bylo dost a musela byt hotova, jenze na druhou stranu se oslavoval i vychod slunce a nejaka ta lahvinka se v kancliku vzdycky nasla. Zato tady v Kanade je to dost sucharna, utrousit par vet v pracovni dobe je nemozne, tim nemyslim PROKECAT pracovni dobu, ale takovou tu normalni lidskou komunikaci a oziveni nekonecneho dne. Kazdy je dulezity jako tri
ele, zvlast na trochu zodpovednejsich postech. Vazte si ceskych kolektivu, i kdyz to v nich semtam skripe, je to porad ale milejsi nez ta totalni odosobnenost v praci tady
.
lubar: Lepší mít pár blízkých, než být všem vzdálená - to je moc hezky řečeno
Z vlastní zkušenosti potvrzuju, že je to hodně v člověku, ale spíš v přizpůsobivosti než v tom, jak moc je ukecaný a tak. Já sama mluvím většinou jen tehdy, když je někde jen pár lidí, jakmile se sejde větší společnost a někoho neznám, tak jsem zticha, i kdybych skutečně měla co říct. Dlouho mě trápilo, že nejsem bavič, ale už jsem pochopila, že to není důležitý. Ve školních dobách jsem taky měla problémy s kolektivem, myslela jsem si, že musím být oblíbená u všech. Už jsem pochopila, že je lepší mít pár blízkých, než být všem vzdálená. Tak se tím snažím řídit i v práci a zatím to docela vycházelo. A
člověk určitě nic nezkazí 
No jo a dokonce jsem před nedávnem dorazila na nějakej ten srazík místních. Ovšem na mě byl dost krátkej
a málo 
Exupery: Třeba tady, co?
Taky preferuju chlapy. Mám to tak od malička, hrála jsem si s klukama, kamarádila s nima a nakonec jsem byla v kruhu jediná holka (nejhezčí). O to víc si vychutnám, když si pak můžu pěkně pokecat s ženskou.
Já bych ses tím netrápila. Také nepatřím mezi lidi, kteří si snadno dělají přátele, jsou komunikativní atd. Tak si hledím své práce, na ostatní se občas usměju, ale víc se tím netrápím. Do práce chodím pracovat a po práci se chodím přátelit. Prostě si to tak neber
Ahojky pred timto zamestnanim jsem pracovala ve firme kde bylo pet chlapu a ja - tri z nich byli silni kuraci a ze zacatku chodili kourit do kuchynky ale pres kuchynku jsem chodila ja do skladu pak se ani nezinyrovali a zapalili si i v kanclu - ja jsem tolerantni nekurak, ale ceho je moc toho je prilis.o) NO a kolektiv nic moc - pokud se o necem bavili a ja si myslela, ze k tomu neco muzu take rici a rekla jsem, tak hned ztichli a odesli pryc - jak by jste se citili? Ja se citila desne, nemit si s kym popovidat to je hruza, tak jsem tedy byla vetsinu casu kdyz jsem nemela praci (jako asistentka jsem mela na starosti sklad, postu, fakturaci a zvedani telefonu) jsem travila na netu coz se sefovi nelibilo, kdyz jsem si tam vzala knizku, tak to take nebylo ono.o/ To jsem tam mela sedet a kopat se do zadku? Jsem rada, ze nyni pracuji jinde jsem take sekretarka pracuji pro zhruba 30 lidi obojího pohlaví a kolektiv je super.o)
stasha: Tak to je jasný, nasraný nemá rád nikdo. Mně ani moc nevadí, když je někdo tichej, ale když se tam tím sám žere a to člověk pak vycítí a začne mít pocit, že za to může on a je divná atmosféra, tamten si pak vylije srdce až doma mamince nebo manželovi a nebo ještě hůř ani tam ne...... Ne ne, to bejvá blbý.
Šárka: To bych nemohla. Mě je 31, kolegyni je přes padesát, do hospody spolu nechodíme, ale jinak je to pohoda. Ve vedlejší místnosti jsou ještě dva kluci kolem dvacítky a nahoře další skoro můj vrstevník, ale ten se tu objeví dvakrát do týdne. Ale sranda tu je, posíláme si vtipný mejly a tak... Ovšem zdaleka to není jako v minulý práci, kde jsem brala třikrát tolik, pracovala jsem mnohem míň a bavila jsem se celou pracovní dobu. A netočila jsem péčko nebo něco podobnýho
Ťapina: zažila jsem na svém prvním místě něco podobného, byly jsme sice jen 4 ženské, v rozpětí 23 -50 a Nádherně jsme si rozuměly!!! Jinak souhlasím se všemi, že taky záleží hodně na člověku samém. Přeju Sofii, aby brzy bylo líp!!!
Exupery: Mě se tady v těch debatách vždycky potvrdí, že jsem divná
Nedoluju, až bude dotyčný chtít, poví to sám. I jsem většinou zažila kolektivy hodně namíchané. Někomu je kopa veselá, pusa mu jede, že nepustí nikoho ke slovu a někdo je skoupej na slovo,věčně zadumanej.
Já spíš nemám ráda takový ty bručouny, co je podle nich všechno špatně a mají pořád blbou náladu a v jednom kuse nadávají.
Já se taky musím v práci bavit. Jinak bych okamžitě šla. S kým jiným stráví človět tolik času, než s kolegy z práce, tak by to snad mělo klapat.
Stasha: Já si taky myslím, že kolektiv nemá rád smutné a ostýchavé jedince. Ne že by v tom kolektivu byli všich ni svině, ale s člověkem kterej mlčí se špatně navazuje kontakt a ostatní to taky přestane bavit z něj něco dolovat i když je hodnej, chytrej, sympatickej jak chce.
Týnko, to přece nemyslíš vážně, že kolektiv nemá rád smutné a ostýchavé. Na škole i v práci se sem tam někdo takový objevil a zatím jsem nezažila, aby nebyl přijat do kolektivu. Dokonce mám jednu velmi dobrou kamarádku ze střední, které velmi dlouho trvalo, než začala v novém nebo větším kolektivu mluvit. Má to dodnes. A přitom je úžasná osobnost
Jinak souhlasím, že pokud někdo má problémy v každém kolektivu, měl by se nad sebou zamyslet. Podle mě za to můřou úplně jiné povahové rysy.
Ahoj! Sice to sem nepatří, ale nevíte, která čtenářka Ženy-in před časem sháněla bílou kočičku? Ať se podívá na http://www.kocky-online.cz/jportal/. V nabídce Opuštěná zvířata (růžové políčko nahoře), jsou dvě bílé kočičky, jedna britská.