Již loni jsem se zařekla, že další rok nic nenechám náhodě: manžela nechám, ať si zabalí sám, čímž vyloučím podpásovky typu „Vždyť tohle tričko s límečkem vůbec nenosím, tak proč jsi mi ho zabalila? (Zabalila, protože ho právě vůbec nenosíš). Hele, nevíš, kde mám ty nový plavky, co jsem si letos koupil? (Nevím, že sis koupil nový plavky, proto jsem ti zabalila ty starý – odpověděla jsem si v duchu).
A na dětičky se musím připravit zvlášť dobře. No, řekněte, jak vyhovět všem najednou ve věku 6, 10 a 14 let? Poté, co se letos naše nejstarší srdíčko vrhlo na buchbuchbuch muziku, upozornila jsem ho, že si svoje kapely bude pouštět pouze do sluchátek. Pro naši prostřední, které se občas dělá při jízdě čímkoli špatně, jsem letos nezapomněla včas koupit kinedryl a pytlíky pro případ P jsem strčila do zadních kapes u sedadel auta. A naší nejmladší treperendě jsem se letos rozhodla nepovolit víc než 3 pidi hračky, poté co jsem loni zanedbala kontrolní činnost a ona si z batůžku vyházela všechny mnou pečlivě naskládané nezbytnosti a nahradila je plyšákama, barbínama a čuracím miminkem.
Podařilo se mi i získat přesné objednávky, co si letos každý přál zabalit s sebou k jídlu, a zároveň vyloučit konfliktní potraviny. „Mami, vem mi s sebou do auta ten jogurt s kuličkama,“ odpověděla malinká na můj dotaz. Fajn, při představě, že jogurt bude všude a kuličky jakbysmet, jsem ji radši přesvědčila o výhodách banánu. Naše prostřední si zase objednala „Chleba s majonézou, tou oranžovou, a se šunkou.“ Vysvětlila jsem jí, že chladicí box jsme ještě pořád nekoupili a že její zdraví raději podpořím taveným sýrem a paprikou.
Ano, cesta proběhla celkem klidně – kvůli „Mami, mně je zle!“ – jsme přibržďovali jenom asi třikrát (naštěstí plané poplachy). Treperenda si letos vymyslela na každý asi tak padesátý kilometr novou hru „Tati, a jak je to daleko? A už tam budeme?“ A naší nejstarší ratolesti se letos „pouze“ podařilo vycídit vnitřek auta sladkou limonádou.
Největší uznání mne ovšem čekalo na konci cesty: „Jo, to se tak někdo má,“ prohlásila moje drahá polovička, když místo mnou žádané procházky po okolí zalehla na gauč, „spolujezdec si jen tak sedí – žádný nervy, rozčilování,… Víš, že sis několikrát i krásně chrupla?“
Čekala jsem, co bude dál. „Myslím, že by sis ten řidičák přeci jen měla udělat.“
Nový komentář
Komentáře
:-)) Jitko
Já teda Jitce docela rozumim
Já si taky neumím představit, že by si
sám nezabalil - naopak, obzvlášť v poslední době to vypadá tak, že manžel začne balit, když mu přijdou pod ruku věci, který by se mi mohly hodit, tak mi je dá na postel a do tašky pak všechno z postele, kam věci připravujeme, narovná sám ... A nebo je to naopak, ale rozhodně bych mu nebalila ...
A že není vyžehleno nebo uklizeno? Když není a jemu to vadí, tak s tím něco sám udělá, jinak mlčí a nefrňě ...
A cesta přes půl republiky je záhul, to si člověk potom potřebuje odpočinout ... ale to pochopí jen řidič.
Susina: No fakt, taky neznám žádnýho chlapa, co si nezabalí. U nás je to i dáno tím, že vyrážíme na dovolenou každý se svým batohem a každý řešíme svoje dilema "co si vezmu, povleču na zádech, co si nevezmu, nebudu mít", takže zasahování do balení druhého by fakt nebylo to pravé. Jenom společné věci dělíme napůl, třeba stan - jeden nese tyčky, druhý hadry.
medved: no to máš pravdu, u dospělýho chlapa bych to taky předpokládala... jenže ten můj je v tomhle prostě schopnostně horší než synek, no..rišák přesně ví, co s sebou chce, jeho požadavky se smrsknou na baton, plyšového Punťu,kalkulačku, knížku o mašince Tomášovi a řízky na cest... tak se snažím ušetřit si nervy a sbalím to sama..
medved: no já bych taky řekla, že dospělej svéprávnej chlap bude schopnej si sbalit svoje věci na dovču... a jsem zvědavá, jak to bude u nás probíhat příští týden
Susina: ve vsem okoli mam jedinou zarnou vyjimku, ktera si nebali sama, jinak si vsichni chlapi sami bali...asi ziju nekde jinde
ale zabalit mi prijde jako bezna dovednost dospeleho cloveka
medved: no tak jestli si tvůj manžel doma sám balí, tak to je asi zářná výjimka... nechat Jeníka balit, to bychom vyráželi tak o tejden pozdějc a já bych měla nervy v kýblu..
sbalím sama a mám klid, jemu řeknu jen, ať si sbalí, co považuje za nezbytné k životu, ať pak nefrfňá, že jsme něco nevzali. vyrážíme v sobotu, v pátek večer tak v průběhu hoďky sbalím a bude to... s sebou na výslovné
přání kuřecí řízky s rohlíkem...
mam dojem, ze jitka to nejak moc proziva...o tom, ze manzel si bali sam bych vubec nepochybovala, totez plati i o 14 lete ratolesti
zvlastni svacinky bych nevedla a souhlasim s clarkou...rizeni je pekny vopruz
Pepenkaa: mozna jim zkus presta vyvarovat, treba jim docvakne, ze se nevari samo ;) To my vyrzime na dovcu dnes, ceka nas 13 hodin v aute...bojimbojim, jak to dopadne
Ty otázky, kdy už tam budem a jak je to ještě daleko nás provázely často. Nejlepší bylo, když jsme se vydali s kluky na návštěvu ke známým k Norimberku. Když jsme vyjeli Barrandovský kopec, tak nejmladší prohlásil "Tak to už je to Německo, že jo!!!"
Určitě bych nechystala každému extra svačinku
A můj muž má panickou hrůzu ze zalknutí koholiv, kdo jí v autě
Takže při dělší štrece se někde zastaví...
Cestování máme bez stresu...
My se za volantem naštěstí střídáme, ale balení a vybalování mě jednou zničí.
Manžel i dcera jsou typičtí zapomínači (už jsme několikrát v zimě odjeli bez bundy, bez hůlek apod.
). Takže sepisuji seznamy a balení se musí zúčastnit všichni a odsouhlasit mi, co vezmem. Blicí jsou děti obě, takže kinedrylový doping je nezbytný. Cesta už je pak v pohodě.
a pak to praní po návratu.
, proč tedy někam vyrážíme skoro každý týden?
Nejhorší je to, když jedeme na chalupu, protože nás ještě čeká desinfekce všeho po několitýdenním hospodaření dědy.
Jéje, teď, když jsem si to po sobě přečetla, mi připadá, že bychom vlastně neměli nikam jezdit
Mě se líbí ta logika - protože to nenosíš, tak jsem ti to vzala
Jestlipak si vzala i pár takových věcí sama?
hmmm... udělej si... možná pak pochopíš, jak může být člověk vyšťavený, když má sedět několik hodin za volantem v čilém provozu....