My ženy víme své o mužské logice. Někdy nám nad ní zůstává rozum stát a podle povahy buď pláčeme, nebo lezeme po zdi, případně vyčítáme, přesvědčujeme a mnohdy pouze apaticky pokyvujeme hlavou. Je nabíledni, že muži zase vědí své o ženské logice a jejich reakce se též liší podle povahy každého jednotlivce. S tím rozdílem, že muži nad námi nepláčí, ale většinou obracejí oči v sloup, hřímají a snaží se jakýmkoli způsobem vtlouct nám do hlavy ten – podle nich – jediný a správný náhled na věc.

Jak je to ale s dětskou logikou? Jsem přesvědčená, že zákonitosti mozkových pochodů našich ratolestí jsou pro většinu rodičů záhadou a často v němém žasnutí nad tím, co to dítě zase provedlo, jsou rodiče zpravidla za jedno.

Jednoho odpoledne, po příchodu z práce, na mě zazvonil soused, bydlící v patře pod námi. Musím podotknout, že tento pán, jakožto i jeho žena a dcery jsou velmi slušní lidé, nekonfliktní, příjemní – řekla bych v tom nejlepším slova smyslu „inteligentní intelektuálové“.

Soused mě mile a s úsměvem pozdravil a přeslušně se zeptal, jestli jsme neměli na návštěvě někoho se psem. Že se stala taková nepříjemná věc a na jejich balkón přistálo psí lejno. Bylo mu evidentně trapně, že se mě na takovou věc ptá, ale jelikož jsem byla na našem patře jediná matka s malými dětmi, předpokládal, že nevoňavý dáreček byl odpálen přímo z našeho okna. Jeho dotazem jsem byla zaskočena.

Psa jsme tehdy ještě neměly, dcery měly po několika vylomeninách zákaz vodit si domů kamarádky v době mé nepřítomnosti, a tak jsem zaraženě slíbila, že celou situaci prošetřím a sdělím mu výsledek.

Než přišly holčičky domů, snažila jsem se přijít na to, jak je možné, že v desátém patře se na balkóně objeví psí hovínko. Bez mučení se přiznám, že moje ženská logika na takovouhle záhadu nestačila a kdo ví, jestli by si s tímto oříškem poradil kybernetický mozek nějakého muže.

Večer jsem dcery podrobila cílenému výslechu. Ponechala jsem stranou opatrné vyptávání a zasadila jsem přímý úder přesně mířenou otázkou: „Koho jste tu měly odpoledne na návštěvě?“

Trefa! Starší holčinka zamrkala, naprázdno polkla a v jejích kukadlech jsem četla několik otázek naráz: Jak to máma ví? Kdo jí to řekl? Bude průšvih! Po chvilce bázlivého mlčení mi sdělila jméno kamarádky a hned nasadila zarputilý výraz, kterým mi chtěla dát najevo, že víc z ní „nevymlátím“.

Namířila jsem znovu a opět jsem se trefila přímo do terče: „A kamarádka tu byla s pejskem, že jo?“ Tentokrát jsem si v očích mé dcerky přečetla údiv smíšený s obdivem nad mými jasnovideckými schopnostmi. „Nó. Jak to, mami, víš?“

Chuděra malá, znejistěla a očekávala další zásah. Měla ho mít: „A ten pes se tady vydělal, je to tak?“ To už na ní bylo moc a jenom bezmocně přikývla. Zbývala už jenom poslední, rozhodující střela: „A vy jste tu psí hromádku vyhodily z balkónu, nemám pravdu?“

Dcerunka na mě zírala s otevřenou pusou a pravděpodobně přemýšlela o věšteckých schopnostech své matky. Samolibě jsem se chvíli rochnila v jejím úžasu a byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to z ní bez problémů a vytáček dostala.

Po tomto svém odhalení mi podrobně vylíčila, co se vlastně odehrálo. Kamarádka pro ní přišla, aby spolu šly ven. Dcerka jí „opravdu jen na chviličku, mami, na malilinkatou chviličku,“ pozvala dovnitř. Během té opravdu malilinkaté chviličky udělal jorkšíráček v obýváku hromádku a děvčátka zpanikařila. Hlavně moje dcera musela propadnout beznaději ze strachu, co se to, proboha, stalo a představa, že se budu asi zlobit, jí zatemnila mozek. Sice ji napadla spásná myšlenka nabrat předmět doličný na lopatku, ale jak s ním naložit dál, nebyla schopná v tom svém mozečku vyprodukovat. Bohužel jí to opravdu neseplo, a tak místo na záchod odkráčela s navršenou lopatkou na balkón a ladným pohybem vymrštila obsah lopatky přes zábradlí. Zrovna v tu chvíli ale foukal poměrně silný protivítr, který způsobil, že se hovínko otočilo zpět, naštěstí /nebo naneštěstí?/ o kousek níž, a tak to holčinka nekoupila zpátky přímo na svou fasádičku, ale shodou těchto náhod byli touto libůstkou obdarováni sousedé, bydlící jedno patro pod námi.

Kroutila jsem očima a snažila se vymáčknout z ní vysvětlení, proč proboha je napadlo vyhazovat to z balkónu, když bydlíme v bytě první kategorie a záchod máme pěkný, splachovací. Nedokázala mi podat nějaké rozumné vysvětlení a měla jsem dojem, že si dokonce myslí, že tím odhozem z balkónu to vyřešila velmi elegantně.

Co jí ale nepřestávalo vrtat hlavinkou bylo, jakým způsobem jsem se to všechno mohla dozvědět. „Mami, prozraď mi, jak to víš? Nikdo nás neviděl a byly jsme tu potichu. Podle čeho jsi to poznala?“ Odolala jsem nečestnému pokušení vsugerovat jí, že to prostě maminky mají svoje děti takhle přečtené a vědí úplně všechno a po pravdě jsem přiznala: „Byl tu pan Klíma a stěžoval si, že mají na balkóně psí hovínko, víš?“

Ve chvíli, kdy jsem tuto větu vyslovila, jsem spadla z výšin své dokonalosti zpět na zem. A pěkně natvrdo. No jo, tak to budu muset panu Klímovi jít vysvětlit, omluvit se a pravděpodobně i potupně odklidit z balkónu ten danajský dar. Moc se mi nechtělo a napadlo mě, že by si tu nepříjemnost měla jít vypapat sama delikventka.

Oznámila jsem jí, že svoje prohřešky si musí vyřešit a nést za ně odpovědnost a vyslala jí k panu Klímovi. V tu chvíli ta nešťastnice spustila povyk, stříkala slzy na všechny strany a snažně mě prosila, ať jí tam neposílám, že už to nikdy neudělá, že se strašně stydí, že bude do smrti umývat nádobí, že se bude učit a mít samé jedničky, že, že, že… Zoufalství to bylo veliké, převeliké.

I ustrnulo se moje mateřské srdce a velkodušně jsem jí oznámila, že pro tentokrát to půjdu vyřídit sama, ale příště ….. no, však to asi znáte. Někdy jsem zkrátka neměla sílu trvat na svých výchovných metodách, jakkoli jsem byla přesvědčená o jejich správnosti.

Dala jsem si frťana na kuráž a šla k sousedům odhalit „záhadu psího exkrementu, spadlého z nebe“. Otevřel mi příjemný pan Klíma a já jsem mu kajícně osvětlila, jak se vše odehrálo, za dceru jsem se omluvila a nabídla vlastnoruční očistu jejich lodžie.

Pan Klíma se usmál a vypadalo to, že si oddechl, když vyšlo najevo, že ten nezvyklý úkaz nemají na svědomí nějaké mimozemské civilizace, ale úplně normální žačka 4. B základní školy.

„Ne ne ne. Neomlouvejte se. Jsou to děti, nic tak strašného se nestalo. A uklizené už to taky máme. Jenom, víte – nám se včera rozbila lednice a všechny potraviny jsme uložili právě na balkón.“

Smál se a smál, vypadal opravdu pobaveně a já jsem mu dodnes vděčná za jeho velkorysost.

P.S. Myslím, že logika pana Klímy je – i z mého ženského hlediska – naprosto v pořádku. Dáte mi za pravdu?  

       
Reklama