„A vrátíš i lahve?“

„Co?! Neblázni, to jsem nikdy nedělala! Vždyť je tam ten… stroj!“

„Ale neboj, je tam normální díra a tam ty lahve strčíš, nic divnýho se nestane. Fakt. Neboj. Pak vyjede lísteček a vrátí ti peníze.“

„Ten stroj?“ vykulila jsem oči. Ale co je na tom divného. Automat na kafe taky vrací drobné. Tak asi jo.

„Ne stroj. Ten pán! Ten, co bere ze stroje ty lahve.“ Vykulila jsem oči podruhé. „Proč je tam teda ten stroj?“

U otřískané zdi s dírou na lahve mě došla stařenka s cinkající síťovkou. Mám mobil, píšu tenhle článek na PC, pošlu ho mailem a nedokážu vrátit lahve? „Klidně jděte,“ pouštím ji před sebe, „ já se aspoň kouknu, jak se to dělá.“ Stařenka bere lahev za lahví a rovná je do díry ve zdi. Na zdi je plakát s obrázky lahví, které stroj papá. Lahve zajíždí asi dvacet centimetrů dovnitř. Vidím špinavé ruce chlapíka, který lahve sbírá a ukládá do beden. Aaa! Malinovka. Tak ta jde zpátky. Vloží ji do díry znova a pás pošle láhev zpátky k babce. Konec. Babka vyprázdnila tašku a čeká. Děda na druhé straně zdi si jde sednout na židli. Vidíme ho velkým oknem ve zdi s normálním pultem, kde se lahve dříve vracely. Dělalo se to ručně a bylo to hrozně zdlouhavé, víte? Pod plakátem s povolenými lahvemi se teď ozvalo cvak a vyjel lísteček s cenou. Tři krát šest je osmnáct. Nečekané. Babka dá lísteček dědkovi a dědek vybere z pokladny drobné. Krása. Tak to snad zvládnu.

Přepážky. To mě prostě fascinuje. Dáte dětem ve školce stoleček a v tu ránu se jedno postaví za něj a zbytek do fronty. A hraje se na obchod nebo na poštu a ten pišišvor za stolečkem je pěkně od rány.

Všimli jste si, jak často jsou různé přepážky udělané tak, abyste skoro neviděli člověka za ní? Nebo aspoň nemohli toho člověka vidět a slyšet zároveň? Některé trafiky nebo pokladny na nádraží jsou tak zakryté záclonkami nebo časopisy, že ke komunikaci vám zbývá jen takový ten plácek, ze kterého normálně v úlu vylézají včely. Musíte se sklonit a říct do dírky: „Dvakrát Kolín.“

„Mluvte na mikrofon!“ ozve se z dírky, a tak musíte přistrčit hubu k takové kropičce nad vámi a říct to znova. Je to srandovní, protože ta paní je pár centimetrů od vás a vidíte jí halenku zasoukanou do modrých kalhot. Řeknete teda do kropičky dvakrát Kolín a kouknete se zase dolů k halence, jestli to mělo nějaký efekt. A z mluvítka nad vámi se ozve: „Máte nějakou slevu?“ Tak řeknete do kropičky: „Mám?“ A z mluvítka se ozve: „No máte junior pas, banku nebo jste senior?“ Jenže vy jste v krizi středního věku, už jen proto, že nemáte banku... a tak řeknete do kropičky: „Nemám.“ a z mluvítka: „93 korun.“  Dáte peníze do škvíry a ze škvíry se ozve řev: „Držte si ty peníze!“ Je tam totiž v tom pidiotvoru strašný průvan a halenka zastrčená do kalhot vyskočí, převrátí židli a honí po pokladně stokorunu. V lepším případě. V Trutnově je ten průvan obráceně a tu stokorunu honíte vy po nádražní hale.

Pokrok je nezadržitelný. Aspoň tady na vsi. A u vás? 

Reklama