Po sedmadvaceti hodinách úmorné jízdy pochopitelně neklimatizovaným busem jsme s kámoškou a třemi ratolestmi dorazily na místo. Do romantického rybářského městečka na břehu Jadranu. Děti už by se nejraději hrnuly k moři, ale my jsme se ze všeho nejdřív chtěly ubytovat. To dá rozum, ne? Sprcha, kávička, make-up a pak teprve obhlídka okolí. 
Obloženy bágly, lehátky, slunečníky a vším možným dovolenkovým haraburdím jsme se vydaly hledat adresu našeho apartmánu. Bloumaly jsme uličkami, děti se sotva vlekly, lilo z nás jako z konve, ale myšlenka, že za chvíli budeme bydlet v jedné z těch rozkošných vilek s výhledem na moře, nám dávala sílu.

„To je ono!“ zařvala asi po půlhodině bloudění kamarádka a nevěřícně zírala do plánku.
Stanuly jsme před obrovskou bílou haciendou s několika terasami, obklopenou bujně kvetoucí zahradou. „No jo, adresa souhlasí, to jsi dobře vybrala a za ty peníze…“ pěla jsem chválu na organizační talent své kamarádky.
Ještě jednou jsme se ujistily, že jsme na správné adrese, a zazvonily u branky. „Dooobro došli..." hrnul se k nám usměvavý pan domácí a rval nám z rukou zavazadla. Byly jsme štěstím bez sebe, jakou máme kliku na ubytování i ubytovatele.

„Ale co to, proč nás vede do zahrady??“ Podívaly jsme se na sebe. Třeba se chce pochlubit svými pěstitelskými úspěchy, nebo nabídnout welcome drink v chládku pergoly… Ale když jsme spatřily šedý betonový domeček s čouhajícími dráty z ploché střechy, hned nám svitlo. Aha, tak tady budeme bydlet… Nedalo se potlačit zklamání.

Kámoška, známá drsanka, se už nadechovala, že domácímu řekne pěkně od plic, co si o tom jeho apartmánu myslí, ale já jsem ze strachu, že budeme se všemi těmi dětmi a bagáží hledat náhradní ubytování, zvolala: „To je krása, to budeme mít samy pro sebe? Paráda. Bydlení ve stínu borovic s venkovním posezením, co si můžeme víc přát, že jo, děti?!“ A děti už rozpustile poskakovaly po betonovém plácku před domečkem a nefalšovaně sdílely mé falešné nadšení. Už se určitě viděly, jak se cpou těmi zralými broskvemi, co jich bylo všude kolem metráky.

Nakonec se i kámoška uklidnila a s domečkem, který se spíš podobal vojenskému bunkru, se smířila. Musela uznat i jeho výhody. Poskytoval nám absolutní soukromí, dal se v něm udržet chládek, a dokonce i ty broskve jsme si směly trhat dle libosti.

Koneckonců, překvápka k dovolené taky patří, ne?


A co vy, milé ženy-in?
Jaké máte zkušenosti s ubytováním?
Kde jste bydlely nejlépe a kde nejhůře?
Upřednostňujete hotely, apartmány, nebo ubytovny?
Kde jste bydlely letos o dovolené?
Byly jste spokojené nebo nemile překvapené?
Máte nějakou příhodu?
Veselou nebo spíš k pláči?

Napište nám na redakce@zena-in.cz, třeba pošlete i nějakou fotečku a my nej příspěvek odměníme dárkem.

Reklama