Tento článek asi bude zajímat více ty, kteří bydlí ve městě, a tak se těm ostatním omlouvám.

Já totiž bydlím ve městě na sídlišti, kde mnoha lidem zpříjemňuje život pes, přítel člověka.
I já mám psy ráda. Ale jen do té doby, než mi dcera donese jejich výkaly na podrážkách svých botiček. Poté už je tolik ráda nemám a hlavně nemám ráda, ba přímo nesnáším jejich pány a paničky. Ty, kterým ještě nedošlo, že by po svých miláčcích měli uklízet nevábné a smrduté stopy.

Snažím se pro řešení tohoto problému něco dělat, není to ale vůbec jednoduché.
Brzy na jaře jsem telefonovala na příslušný odbor životního prostředí. Vysvětlila jsem jim můj problém a bylo mi řečeno, že nejsem zdaleka první, kdo se o toto zajímá. Milá paní úřednice mi odříkala očividně již několikrát použité vysvětlení, že prý brzy budou chodit kontroly. Tyto kontroly by měli pokutovat neukázněné páníčky a to až do  výše  1 000,- Kč!

Vcelku mne to zklidnilo a dále jsem tedy trpělivě vyškrabávala špejlemi smrdutou hmotu z našich bot s výhledem na lepší zítřky. (Děti nosí rády takové ty robusní boty, do jejichž tvarovaných protiskluzových podrážek se toho hodně vejde.)
Můj manžel se jemně řečeno stával netrpělivým. Dvakrát denně mimo jiné pachatele sledujeme mladého chlapce s psíkem, který má své oblíbené místečko přesně před vchodem do našeho domu. Pomalu už nemá kam. Několikrát jsme mu slušně vysvětlovali, aby po svém psovi uklízel. Jednou, když byl opět osloven mým manželem, zavolal do oken na svého tatínka. Tento vykoukl ven a zahulákal na mého muže, že až to budou uklízet všichni, tak on taky. A až zde budou koše, tak to do nich budou nosit. (Na této straně domů jsou kontejnery přibližně po 50 metrech.)
Viděla jsem, že manžel studuje figuru svého protivníka a je připraven k boji. Musela jsem ho odtáhnout pryč. Celé odpoledne jsem ho přesvědčovala, že když tomu primitivovi rozbije ciferník, tak primitiv zůstane primitivem a manželovi zůstane na krku primitivovo udání za napadení. A tak se vrátím k úředním postupům.
Cestou klidnou a rozumnou. Blíží se léto a žádného kontrolora zde nikdo nezahlédl. Představuji si, kde je asi zakopán pes. Že by finance? To těžko, protože z částek vybraných za pokuty, by se tento dobrodinec zaplatil nejméně dvakrát. I kdyby dal denně jen jednu pokutu. Je to tedy každému jedno?

Mně tedy ne a tak se snažím alespoň podporovat tu malou část majitelů tohoto oblíbeného sídlištního zvířectva. Nedávno jsem s radostí pochválila paní, která pomocí reklamního letáku elegantně zbavila trávník hnědé hromady, kterou zde vytvořil její velepes. Odpověděla mi mírně rozčíleně. „Víte, co je na tom nejhorší? Že přitom uklízení většinou šlápnu do nějakého jiného hovna!“

A tak – prosím vás, buďme lidi a uvědomme si, že sídliště není psí záchod. A ještě vás prosím, jestli máte někdo nějakou radu či nápad jak tento problém řešit, tak sem s ním! Já už ty své totiž vyčerpala a pomalu mi docházejí špejle………  

 
Reklama