Matyáše dali zahřát do inkubátoru a mě odvezli na pokoj. Byly čtyři hodiny ráno, venku se rozednívalo a pokojík v tom ranním světle vypadal velice útulně.
Na posteli seděla paní a kojila. Vyprávěla jsem jí celý porod. Až pak, když jsem to celé dovyprávěla, jsem se jí zeptala, jestli náhodou nechtěla spát. Prý ne.
Věděla jsem, že je to sobecké a že bych ji prostě měla nechat spát, i když ze slušnosti říká, že nechce. Ale bylo to silnější než já.
Pořád jsem mluvila a mluvila, vyprávěla jsem jí o celém svém životě, podělila se s ní o své názory na výchovu dítěte, přidala pár poučných a pár odstrašujících příběhů svých přátel, pohovořila o smyslu bytí v dnešní době a porovnala ho se smyslem bytí v historii dávné i nedávné, rozčílila jsem se nad stavem našeho zdravotnictví a zakončila tirádou na téma počasí - a najednou si všimla, že paní spí.
Uvědomila jsem si, že už nepromluvila dobře hodinu.

Unavená dlouhým monologem jsem zavřela oči a přišla sestra. Bylo šest ráno. Změřila jsem si na její žádost teplotu a chystala se spát. V půl sedmé přišla další sestra – podívat se na dítě pacientky. V sedm uklízečka. V půl osmé snídaně. V půl deváté vizita.V devět další vizita. Únavou jsem sotva držela otevřené oči. Pak přivezli spícího Matyáše, nejroztomilejší mláďátko, jaké jsem kdy viděla. Pořád jsem na něj koukala, a přesto, že mi bylo špatně únavou, jsem se nemohla vynadívat.
Tak tohle je můj synáček, slzela jsem si dojetím. Najednou začal pobrukovat, přidával, přidával, až v minutě přešel do naléhavého pláče.
Jéžiš, on brečí, co mám dělat?!“ běhala jsem kolem postýlky.
Paní navrhla kojení. Zvedla jsem malého do náruče a on začal otvírat a zavírat pusinku a skenovat prostor kolem sebe. Když našel prsíčko, které jsem mu podstrčila, spokojeně zavrněl a začal dumlat. Koukala jsem dolů na to stvořeníčko a najednou se mi v srdci rozlila taková obrovská láska, jakou jsem ještě nepoznala. V duchu jsem mu slíbila, že se o něj budu starat a chránit ho navěky věků.

Byla jsem dopředu rozhodnutá kojit kdykoliv bude chtít. „Kdykoliv bude chtít“ ale v Matyášově pojetí znamenalo nonstop. Měla jsem problém se dojít vysprchovat a stihnout to dřív, než začne brečet. Ten chlapík se od prsíčka prostě nechtěl vůbec odpojovat!

Odpoledne přišel jeho tatínek. Představovala jsem si tu chvíli několik let před tím, ale nic z mých představ se neuskutečnilo. Jednoduše vešel do dveří, já řekla: “Tak to je on!“ a potlačila slzy dojetí, Libor řekl: „Ten je krásnej!“ a také potlačil slzy dojetí a pak jsme seděli u postýlky a pozorovali, jaké má malé nožičky, že už má dlouhé nehtíky.
Podívej se na ten nosánek,“ a odhadovali, komu se podobá. Vypadal úplně jako Libor. Za dva dny vypadal úplně jako já.

Začali volat přátelé a příbuzní a domlouvali se, kdy přijdou na návštěvu. Přišla mi to dost intimní situace, a tak jsem nechtěla, aby si jedna návštěva podávala dveře s druhou. Zpočátku jsem odmítala velice slušně, větou „Ne, to je dobrý, nemusíš chodit, ještě nejsem zaběhnutá, tak stejně nevím, co dřív.“
Když ale většina lidí na tuto větu reagovala: “No já přiběhnu jenom na chvilku“, a ti, kteří na tu chvilku přiběhli, zůstali i dvě hodiny, začala jsem být na každého dalšího volajícícho už nepříjemná. Nakonec jsem telefon musela vypnout.