A pak následuje prohlížení vysvědčení a reakce podle toho, co na vysvědčení najdeme, a taky podle naší nátury. Samozřejmě znáte takové ty základní pravdy typu: "Teď když už máš vysvědčení, už je pozdě, to ses měl snažit dřív" nebo naopak "co si to, proboha, zase dovolili, celá rodina ví, jak jsi geniální, a ti lumpové ve škole to zase nepoznali a dali ti pět čtverek a dokonce trojku z chování".
Vynecháme i ty stavy, kdy dojde k nejhoršímu a dítě se domů nevrátí - to už je potom případ pro psychologa a je bohužel nutné si připustit, že málokdy je vina na straně dítěte nebo školy.
Co ale můžeme dělat jako rodiče proto, abychom předešli infarktovým situacím?
V první řadě si zavzpomínat. Podívat se na svoje vysvědčení, poctivě si přiznat, že každý má svoje možnosti a že to, že naše dítě je geniální matematik, může být klidně dorovnáno jeho naprostou neschopností pohovořit v cizím jazyce. Koneckonců, málokdo z nás měl po celou školní docházku samé jedničky. Je dobře přiznat to i dítěti - klidně s poukazem na to, že všechno lze pílí vypilovat a dohonit. Pokud jste opravdu patřili k těm výjimkám, které měly po celou školní docházku samé jedničky, pak vám nezbývá nic jiného, než si říci, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán.
Další věc je prevence. Teď nemyslím prevenci ve smyslu "a další pololetí se budeš denně učit jako mourek", ale prevenci ve smyslu pravidelných kontrol žákovské knížky nebo učňovky, popřípadě deníčku. Tam, kde už tyto dokumenty nejsou, ptát se aspoň ve škole - pokud budete mít jakési povědomí o prospěchu průběžně, nebude hrozit žádný větší šok a dítě taky bude vědět, že sice bude po vysvědčení následovat domluva, ale že jste dostávali informace po kapkách a že tedy s největší pravděpodobností zůstane naživu.
A co může udělat potomek v případě velkého průšvihu?
V každém případě by měl přinést vysvědčení někomu dospělému. Pokud to jen trochu jde, tak domů, pokud to opravdu, ale opravdu nejde, pak komukoliv z rodiny a toho také požádat, aby s rodiči promluvil jako první. Starší příbuzný má totiž jistou představu o tom, že rodiče nebývali tak dokonalí, jak si to o sobě myslí, a dokáže jim to taktně připomenout.
Pokud obavy i nadále zůstávají, pak je rozumné požádat o dospělý doprovod.
A když to vůbec nejde? Pak už zbývá jenom Linka bezpečí. Ostatně na tu mohou volat i rodiče - i když je přednostně určena dětem, tak vám dokáží aspoň poradit, kam se obrátit a jak postupovat, pokud u vás nastala ve vztazích opravdová krize.
Nový komentář
Komentáře
Taky mame trojky...u starsiho darebaka...ale porad to vypada dobre...DOBRY!!!
Juli, také máme trojky, ale slíbili, že to jistojistě opraví. Svět se nezboří, hlavně zdraví
- A JEDE SE DÁL ... 
... přejme našim 
hodně 
ve škole 
.
Taky si myslím, že ve známkách to není. Rozhodně to ale podle mě je v samostatnosti v uvažování - mám sestřenici, se kterou se rodiče učili od první třídy, pořád samý jedničky a pak ve druháku zběhla z gymplu. Já bez pomoci rodičů a lajdák vyznamenání s odřenýma ušima a pak naprosto v pohodě vejšku.
měl čtyřky, i dělal reparát, dokonce i trojku z chování na vysvědčení najdu, a nakonec dělá databázovýho specialistu, je v práci uznávanej a má IQ o dvacet větší než já.
Jeremi: tak jo, uznávám, asi někteří rodičové tu
linku využijí, ale myslím, že takové rodiče neznám..rozhodně se nevyskytují tady, na ž-in /viz. tyto reakce
a příspěvek Suzanne č.44/ - samé rozumné ženy-in 
Jeremi: ta linka opravdu existuje a zítra bude v provozu.
kubikm: Jo, na tom něco bude. Já byla na gymplu záškolačka s trojkami-čtyřkami. Jen čj jsem měla za 1
Dnes mám vysokou se státnicemi za 1 a našlápnutou kariéru. Několik jedničkářů, pokud vím, zůstalo pěkně při zemi. Ve známkách to fakt není. Ale když se daří, je to fajn.
Fifinka: Já myslím, že pro děti bude posílená služba na Lince bezpečí.
A speciální linka pro rodiče, kteří se hroutí ze špatného vysvědčení, mi nepřijde jako špatný nápad. Naopak. Určitě je spousta takových, kteří radu potřebují - pohled z venku, jestli třeba jejich ambice kladené na dítě nejsou přehnané, nebo, co dělat s pubošem, který je talentovaný a mohl by na tom být se známkami líp, jenže je flákač... Třeba je vysvědčení postrčí k tomu, že se budou pídit po radě, jak dítko příští pololetí líp motivovat. I rozzuřenému rodiči může takový telefonát pomoct vychladnout.
a ještě malý dodatek
když jsme se sešli po 20 letech od maturity, tak premianti se v životě moc neprosadili, zato ti čtyřkaři - byli na tom výborně, takže o známkách to není
newjvíc se mi líbí, když taťka se 4 a maminka o nic moc lepší si představují, že jejich dítě bude mít na vysokou....může. ale spíše by to byla výjimka, spíše bude takové průměrné...
nebo maminka chtěla být baletkou a dítě tam cpe, ač jeho přání je jiné
buďte realistkami a poslouhejte přání svých dětí, vždyť je milujete
Děti nemám jen jedno od přítele a pracuji ve škole ne jako učitelka, takže to vidím z obou pohledů a není to jednoduchý se přiklonit na žádnou stranu. Rodiče, doma veřejně nadávají na učitele, takže ti pak nemají ve škoel žádný respekt a naopak rodiče na spoustu dětí nemají doma čas, protože pracují u podnikatelů od nevidím di nevidím. Takže to mají také těžké.
Kelly: Já tedy nevím, ale mě právě od mámy vadilo, že mi všechno přikazovala a neřekla ani prosím. Když jsem přišla domů, ani se nevyzula a už bylo: "Dojdi nakoupit, vem sebou koš, až se vrátíš, vyžehlíš tatovi košile"
A jak to nebylo hned, tak byl sakra kravál. Byla pořád nervózní, štěkala po nás, jako, kdyby se něco neudělalo, zbořil by se svět. Přece povinnost se dá naučit i jinak, připadala jsem si jako onuce. A právě takové příkazy ve mě budily ještě větší odpor.
Alfa: jó, to je těžký. Holky mají příšernou pubertu. My jsme té naší
pubertu "doma" rovnou zakázali 
. Ty svoje fígle a obličeje si mohla uplatňovat akorát tak na své kamarádky.
S puberťákem se totiž nedomluvíš a nic mu nevysvětlíš. Všichni jsou OUT, nikdo jim nerozumí, nic jim nechceme dopřát. Takže když to sečteš, stejně se nezavděčíš. A proto jsme zavedli výchovu na systému: ne žádost, ale příkaz.
Ne - "Zajdeš mi pro rohlíky?" ale - "Zajdi pro rohlíky!".
Neexistuje že nechci. Matkám se také nechce kolikrát vařit, žehlit, uklízet, tahat se s nákupy - a musí. A že poslouchá Kabáty? Tak si je poslechne později - neutečou.
Puberťáci jsou jak mladí neosedlaní koně. Jsou vzpurní a těžce ovladatelní, ale pokud na ně naložíte břemeno zodpovědnosti, začnou uvažovat jako dospělí a v lecčems nás - rodiče i pochopí.
Párkrát se mi osvědčilo dceru postavit před otázku: "Tak mi tedy řekni, jak by jsi se rozhodla (řešila) Ty, kdyby jsi měla děti". Většinou to skončilo krčením ramen a mírným úsměvem, že neví a že mám pravdu.
Čím víc budeš chtít dceři dopřát, porozumět a ustupovat, bude mít víc a víc požadavků.
Takže občas popustit uzdu, ale jinak pevně držet otěže
Alfa: trpělivost a jestli ti můžu poradit, tak promyslet kdy ji nechat volnou ruku s tím, že si malinko naryje čumec..kruté ale u nás to pomohlo....lečba šokem
Já každý rok žasnu, kolik dětí má strach jít domů s vysvědčením? Proč? Protože si myslím, že rodiče na ně kašlou. Kdyby je kontrolovali nebo jim nějak s učením pomáhali, tak by přece věděli, že našemu Pepíkovi hrozí 4 z matiky a Mařce zase z dějepisu. Tak mě to nemůže na výzu překvapit, děti vědí, že to rodiče vědí, tak proč ten strach? No jenže spousta rodičů průběh roku nesleduje, ani nevidí kolikrát žákovské a když dítě přinese blbé výzo,tak vyšilují.Myslím si, že největší chyba je právě v těch rodičích.
mufly: ty si dobráááááááááááá
Víte ono to není všechno tak jednoduché. Já zastávám názor, že pokud si "vyrušování" nevyřídím v hodině sama, tak tu nemám co dělat. Nikdy jsem nenavrhla trest za tohlencto. To vyrušování píšu v uvozovkách správně, on se musí najít důvod, bez něj to to děcko fakt neudělá.
Včera měla moje třída jedinou hodinu matiky se mnou, před tím byli na přednášce o budoucím povolání a potom nic. Jsem svázanáí osnovama, hodinu prokecat nemůžu, ale jejich nesoustředěnost mi byla jasná..tak se holt udělala odlehčená hodina, počítalo se, ale taky jsme se zasmáli, pobavili. No co....
ja na to mam.o)))) za dvě.o)) děkuji za držení pěstiček.o)
domi: to je jak za mých školních let! Jestli to jde, přeřadit do jiné třídy nebo změnit školu.
Přesně to samé je náš syn, jenom má štěstí, že nám ho vzali do školy, kde mají k dětem jiný přístup. Protože četl od 5 let, tak si povinně nosil od 1. třídy svoje knížky, aby si mohl číst a nerušil. Občas přinese "mráček" za vyrušování, ale včera se přiznal, že má paní učitelku rád. Je ale fakt, že po prvních měsících si nás učitelka zavolala, že neví, co s ním má dělat, protože je příliš živý. Doma se tak vůbec nejeví, tak jsme jí poradili, ať ho zaměstná, aby se nenudil a pomohlo to. Ona tehdy začínala po škole teprve učit, ale chytla se dobře a už ty lumpy zvládá.
Zítra čekáme první opravdové vysvědčení, vloni měli jen ústní hodnocení.
Domi - souhlas. Jedina cesta je vymenit ucu, pripadne skolu! Znam to - s mladsim synem. Ten byl tak vystresovany, ze at udelal, co udelal, nikdy to nebylo dobre a neznam nikoho, kdo by skolu nenavidel vic.... Byli jsem u nekolika psychologu - stejny vysledek, uzasne IQ, zaroven absolutni neschopnost udrzet pozornost.
Hyperaktivita. A milion poznamek.... Denne neco. 5 let jsem stala na strane skoly a chtela po nem nemozne. Pak jsem se nastvala a postavila se na jeho stranu. Ne, ze bych mu rekla : kasli na ucitelky, jsou to slepice, ale chvalila jsem ho za uspech a zacala se mu konecne i venovat. Zasla jsem do skoly a vysvetlila jim, ze JA jsem to byla, kdo nebyl v poradku a ze muj kluk mel hromadu starosti. A ze si preji, aby se s nim veci v klidu resily ve skole - a ze si nepreji, aby mi denne nosil poznamku. Ze mame co dohanet ve vztahu jeden k druhemu a ze ho odmitam trestat v pet vecer za neco, co udelal v devet rano.
Takze 2.stupen skoly jsme celkem zvladli v relativni pohode. Jeho odpor ke skole byl ale porad obrovsky. Presvedcila jsem ho o nastupu na stredni skolu. Nakonec byl moc rad, ve skole se mu zacalo i trosku libit. Mel moc rad tridni, velice si vazil reditele, ktery ho mel na dva predmety... Pak jsme odjeli sem. Zpocatku des, ohromna skola, vsechno jinak, neznalost jazyka ( pres 6 let anglictiny v CR - fakt nevim, co v te skole delal.... ).
Tahal s sebou do skoly ohromny slovnik, ale denne mi povidal zazitky, vypravel, co je jinak, co delaji, jak je vedou - za pul roku prestal nosit slovnik a zacal si skolu uzivat. Ted je v poslednim rocniku. Skolu miluje, uz davno je ve tridach s Amiky ( predtim sdilel tridy s detmi, ktere se anglicky teprve uci ), par predmetu ma povinnych, ale muze si vybrat, co ho bavi, studuje programovani, web design, dejiny, spanelstinu - a vynika v nekolika predmetech. K memu uzasu si ted nabral i dalsi - dela je on line pres net. Jen zase nechce na VS..... Ale mozna potrebuje jen trochu casu. Myslim, ze se predem zase boji.....
Uvidime.
louže: To se fakt dneska ještě učí, ve kterém městě je která továrna? V DNEŠNÍ DOBĚ?