Život někdy přináší prapodivné historky. Jako v příběhu paní Jarmily a její kamarádky Ivany, která nemohla dlouho najít toho pravého. Vybírala, vybírala, až nakonec... vybrala.

Příběh od paní Jarmily

láska

Milá redakce,
ráda bych se s vámi podělila o příběh mé kamarádky. A kdybych se neštípla, myslela bych, že se mi to jenom zdá. Život prostě přináší situace, nad kterými se musí usmívat i ti „nahoře“. Tedy snad i moje maminka.

Když mi bylo 16 let, zemřela mi maminka. Zhroutil se mi celý svět, ale nejen mně, i tátovi. Byli jsme v tu těžkou dobu jeden druhému oporou. A ještě jeden člověk mi pomáhal překonávat bolest, moje o pět let starší kamarádka Ivana. Byla to ona, které jsem se chodila vyplakat na rameno, byla to ona, která k nám přišla kdykoliv bylo něco zapotřebí.

Pak jsem poznala Pavla, mého budoucího manžela. Byla jsem velmi šťastná a zamilovaná. S Ivankou jsme se už tak často nestýkaly, ale přece jen pár chvil se našlo, ale to když jsme se sešly, tak jsem jí povídala jen o svém miláčkovi. Ona neměla nikoho, ne že by byla ošklivá, ale spíš vybíravá. Co jsme se jen spolu nasmály při popisu jejích „partnerů“, se kterými nevydržela snad déle než den. Jeden byl moc malý, druhý byl plešatý, třetímu chyběly zuby a čtvrtý měl hluboko do kapsy. Prostě na každém bylo něco.

Až už Ivance přeskočila třicítka, a zatímco ona byla stále sama, já chystala veselku. Chtěla jsem, aby kamarádka byla šťastná jako já, aby už taky konečně našla toho pravého, a tak jsem vymyslela s mým Pavlem plán. Mně šla za svědka samozřejmě Ivanka a Pavel oslovil svého kamaráda, který byl sice o dva roky mladší, ale stále svobodný, takový opravdu hezounek. Doufali jsme, že by se ti dva mohli dát dohromady.

Svatba byla krásná, i když bez maminky trochu smutná. S Pavlem jsme měli oči jen pro sebe a vůbec jsme nesledovali, co se děje kolem, a už vůbec ne to, zda se nám náš dohazovací plán zdařil.

Po svatbě k nám Ivanka dlouho nepřišla. Volala jsem jí, co se děje, proč se neukáže. V telefonu mi oznámila, že někoho má a že je to muž, se kterým se cítí jako s nikým jiným, že s ním tráví téměř každou volnou chvíli, a ať se nezlobím, že se určitě brzy ukáže.
„Je to ten hezounek, Pavlův svědek?“ zeptala jsem se ještě.
„Ne, ten ne,“ odpověděla mi.
Přála jsem jí to a už jsem se dál nevyptávala. Až bude chtít, určitě mi to řekne sama. Je to přece kamarádka.

Stalo se to vloni v létě, sháněli jsme s manželem nějaké věci a náhodou jsme měli cestu kolem chatky, kde trávil náš táta skoro celé léto. Věděli jsme, že tam bude, a tak nás napadlo, že se stavíme na kávu. Určitě bude mít radost, že nás uvidí.

Jaké bylo naše překvapení, když nám to kafe nakonec vařila moje kamarádka Ivanka! A vedle ní stál můj táta, kterého jsem od maminčiny smrti nikdy neviděla tak šťastného – malý, plešatý, pár zubů už mu také chybí, a co vím, do kapsy mívá také hluboko. Prostě Ivančin idol. :)

Dodnes nechápu, jak se těm dvěma podařilo svoji lásku před námi tak dlouho utajovat.  Prý to zajiskřilo právě na naší svatbě. A tak teď v únoru nás čeká druhá veselka, jen nevím, jak mám svoji nejlepší kamarádku oslovovat. Mami? :)

Pozn. red:  Jména v příběhu jsou pozměněna

Čtěte také:

Reklama