Když mi bylo dvacet, slýchala jsem, zda už mám nějakého toho chlapce. Přeci jen naše maminky v tom věku pomýšlely na vdavky, respektive mnohé už byly vdané a dávaly dohromady výbavičku na miminko. Moje generace, tedy generace nynějších třicátníků, byla už před deseti lety jiná. Neměla tak moc představu, co by chtěla jinak, ale rozhodně za tím šla. Studium, kariéra, singles život… a na vdavky a dítka bylo času dost.

Když už jsem tedy toho chlapce měla, slýchali jsme několik let, kdy že bude veselka. Krčili jsme bezradně rameny a sem tam použili takové to výmluvné „my na lásku papír nepotřebujeme“. Frekvence tohoto dotazu se stupňovala s velikostí mého těhotenského bříška. 

Přidaly se k němu ovšem otázky přidružené, které byly neméně protivné. Mezi naše nenáviděné favority patřilo „Jak se bude jmenovat?“ Abychom se zbavili nepříjemného pocitu, začali jsme k vlastnímu pobavení s vážnou tváří odpovídat „Kluk bude Fafenkůgel, holčička ještě nevíme.“ Tolik různých reakcí, co jsme za těch několik měsíců viděli!

Po narození dítka se do popředí opět vrátilo téma svatby, za což bych bývala nejraději někoho poslala do pozadí. Ustalo to až ve chvíli, kdy k veselce došlo. Jenže! Vzali jsme se zcela netradičně, v naprostém soukromí v zahraničí. Tudíž se zrodilo „A co na to říkali rodiče?“ To ovšem lze ještě pochopit, co je daleko horší… už třetím rokem náš život provází „A kdy bude mít malá sourozence?“ Mám-li dobrý den, usměju se a pokrčím rameny s tím, že zatím je v plánu pouze jedináček, mám-li horší den, říkám, že spíše ho mít nebude, mám-li katastrofální den, rovnou odsekávám „Nikdy!“

A co vy? Znáte tyhle dotazy také?

Reklama