Ahoj Merylko, 

Na dno svých sil jsem si sáhla poměrně nedávno.

O tom, jak jsem umírala na horské túře, kdy mě zrazovala fyzička nebo o duševním „utrpení“ při maturitě – to všechno byly situace, kdy jsem sice byla na dně, ale vždycky to skončilo a tělo mě už dál nenutilo k dalšímu heroickému výkonu. 

Něco naprosto odlišného jsem zažila, když se nám rodil náš syn. Zážitek vcelku čerstvý, ale stejně už mám dojem, že čas to tak nějak hobluje.

Každá z přítomných žen-in, která má děti, jistě ví, jak vypadá porodní bolest. Čekala jsem první dítě a svého gynekologa bombardovala dotazy, jak to proboha poznám. Poslíčky jsem měla téměř dva měsíce před porodem a cokoliv jiného jsem si neuměla představit. Ležela jsem v knihách, visela na netu a pokoušela si tu bolest přímo vsugerovat, jen už abych porodila…. Nic.

Synátor si rozhodl, že se narodí jednoho dne dopoledne, pár dnů po termínu, takže mi nervy už mírně pochodovaly, zvlášť když podle ultrazvuku vypadal na pěkného cvalíka.

Svoji cestičku na svět začal brzy zrána a v tu chvíli mi přišlo naivní ptát se, jak to poznám. Nedalo se nepoznat, i když zkraje jsem si fakt myslela, že mi jen večer nesedlo to obložený vajíčko a dál jsem spokojeně seděla s toaleťákem v ruce v zasedací místnosti. Bylo divný, že za tři minutky zas a nějak to nemělo s vyměšováním nic společného.

Vrátila jsem se do postele, miláček sršel humorem, který mě ovšem při další křeči přešel. Taťka rozhodl, že jedeme, protože tři minuty se nedaly přehlédnout. Čištění zubů, sprcha…. To vše jsem dělala v těch mezerách mezi stahy a pomalu se smiřovala s tím, že je to fakt ono.

Ve chvíli, kdy si tatínek dělal do termosky kafe, jsem už vážně začala pospíchat já, tytam byl strach z porodu. V tu chvíli mám dojem mi mozek nastartoval do zvláštních obrátek, kdy začal být soustředěn jen na samotný porod. Nevnímala jsem nic, ani romantiku odjezdu do porodnice, ani těšení se na miminko, ani strach – prostě nic. Jen tok událostí. 

Nebudu to protahovat, bolesti se stupňovaly, intervaly se zkracovaly a byly chvíle, kdy jsem si přála, aby to už skončilo. Bolelo mě všechno včetně kostí. Připadala jsem si na dně sil, představa, že budu muset roztáhnout bolavou pánev a vytlačit dítě, byla tak příšerná, že jsem ji patrně radši zaplašila někam pryč……

Jenže po tomhle pocitu „dna“ přišlo něco fakt zvláštního. Když zmizely bolesti a začalo nucení tlačit, přestalo mě cokoliv bolet, vnímala jsem jen ten šílený tlak. A najednou jsem i měla spoustu síly a vlastní tlačení, mám dojem, šlo docela samo, ačkoliv jsem teda patrně vypadala, že se hrozně snažím, přišlo mi, že se snažilo jen mé tělo a já se mu jen podřídila.

Takže jsem tehdy poprvé pocítila, že i když je člověk na dně svých sil, je lidské tělo schopno vyprodukovat ještě spoustu další síly, o které nemáme ani tuchy…..

Jistě mi každá mamina dá za pravdu, že porod je úžasný zážitek, a nevím jak vy, ale já celou dobu žasla nad sílou ženského těla a nad tím, jak je to všechno vymakaný.

(Měla jsem tedy štěstí, že mi lékaři nijak do porodu nezasahovali ani medikamenty, ani mě vcelku nijak neomezovali v pohybu a pro mě přijatelných polohách) 

Jo a synáček byl fakt větších rozměrů, vešel se jen tak tak, ale byl šikula a věděl, jak se otočit, takže to bylo bez problémů. Moc mu tím to děkuju za spolupráci J…. J

Jo a stejně do toho chci jít podruhé. A je mi někdy docela líto, že takový úžasný zážitek zažiju třeba už jen jednou…. 

S pozdravem 

NiKina

Milá NiKino, jojo, porod - to je pro každou ženu kus života. Ale stojí to za to, což? :o)))

Krásný den všem přeje