Bezprostředná upovídanost malých dětí je známa asi každému rodiči. Dětské hlášky nás většinou pobaví, jindy dojmou. Děti jsou totiž bezelstné a jejich vidění světa je na hony vzdálené přetvářce.

Moji rodiče dodnes se smíchem vzpomínají na horkou chvilku, kterou jim způsobila má starší dcerka – tehdy pětiletá.

 

Byli společně na chatě, děda si četl noviny a zaujal ho článek, ze kterého se dozvěděl, že černý rybíz má blahodárné účinky na mužskou potenci, a je tudíž vhodný pro muže po padesátce. Jelikož mu tato informace připadala opravdu zajímavá, přečetl zmíněnou zprávu své manželce nahlas a naprosto přitom nevnímal přítomnost pětileté vnučky, která si hezky tiše malovala sluníčka a kytičky. Bohužel, netušil, že ač se holčička tvářila, že je naprosto zaujatá svou činností, její velké ucho je stále v pohotovosti a její mozeček připraven přijmout a správně zakódovat všechny přijaté informace. A tak se i stalo. Děvenka neřekla tak ani tak, ale to, co slyšela, si hezky uložila do svého paměťového systému. Však on se najde příhodný čas, kdy s tím nějak rozumně naloží.

Čas nastal za týden, když přijeli na vedlejší chatu sousedi. Sotva se vykolébali z auta, popadla holčička půllitrový plecháček a utíkala k nim.

 

„Copak bys chtěla, děvenko?“ vlídně se jí zeptala paní sousedka.

„Prosím vás, mohla bych si u vás natrhat trošku černého rybízu? Já bych ho nutně potřebovala pro dědečka, aby měl dobrou potenci. Ono už je mu přes padesát, víte?“

Asi vám nemusím říkat, co tato nevinná a dobře míněná hláška způsobila. Sousedi se zlomili v pase a pak šli všichni společně natrhat výše zmíněný rybíz, aby tedy dědeček nestrádal.

 

Další, naprosto nepřekonatelná situace se stala jedné mé známé v metru. Kdysi jsem ji tu popisovala na jedné diskuzi, ale snad nevadí, když ji zopakuji.

Známá jela tehdy se svým šestiletým synáčkem metrem. Na jedné stanici přistoupil Ind, který byl oblečen přesně tak, jak si Inda představujete, včetně turbanu a šedého vousu.

Chlapeček nikoho takového na vlastní oči ještě nikdy neviděl a zíral na něj jako v tranzu. Úplně se do Inda vpíjel očima a na první pohled bylo jasné, že mu to v hlavičce usilovně šrotuje. Najednou vyběhl směrem k němu, hezky se před něj postavil, sepjal ručičky a toužebně pronesl: „Džine, Džine, prosím, já bych si přál hokejku.“

 

Chudák Džin mu nerozuměl ani slovo, ale považoval za slušné se na chlapce alespoň usmát. Roztáhl svá ústa do širokého úsměvu a na pozdrav trošku kývnul hlavou. Chlapeček se vrátil k mamince, která – stejně jako ostatní spolucestující – dusila smích a v jeho očích se odráželo světlo, které umějí vyzařovat jenom malé děti.

Tato příhoda má ještě dohru. Maminka zavolala tatínkovi do práce, aby došel koupit hokejku, a když synáček v noci usnul, potichu mu ji naaranžovali do pokoje. A když se hošíček ráno probudil, určitě si dovedete představit, jakou radost musel mít, že ho Džin opravdu vyslyšel.

 

A na závěr jedna historka trošku drsnějšího kalibru. Kamarádka vyrůstala v době tuhé normalizace, a tak, jako všechny děti tehdy, měla celkem slušné znalosti o komunismu, míru, bílých holubicích a podobně.

Bylo jí tehdy asi 8 let, když se její tetě narodila holčička. Rodina se nadšeně slétla obdivovat novorozené děvčátko, všichni se rozplývali a cukrblikovali a do toho pronesla ta osmiletá slečna památnou větu: „Podívejte se na ni. Ona vypadá skoro úplně jako soudruh Lenin!“

 

Na téma dětských vejšplechtů by se toho dalo napsat spousta a spousta. A co vaše děti? Čím vás pobavily, kdy jste se kvůli jejich prostořekosti třeba červenali? Podělte se s ostatními. Pište mi na náš redakční mail redakce@zena-in.cz. Všechny vaše příhody otisknu a uděláme si tak společně hezké a veselé pondělí.

 

 

 

 

Reklama