Za pár dní to vypukne! Tedy vypukne... za pár dní už budeme pán a paní, novomanželé, prostě svoji. Neplánujeme nic velkého, jen svědci, ambasáda a naše velké ANO.

Jsem celá natěšená, jen mě ještě trochu trápí nepřítomnost našich rodičů. No řekněme si to na rovinu. PRINCEZNA. Ne, ne, nemluvím z cesty, měli jsme jen hovor na téma svatby a dívčí očekávání. Prošla jsem různými obdobími. Napřed jsem se vdávat rozhodně nechtěla. Později jsem o tom odmítala byť jen přemýšlet. Když mě opustila ta nejhorší fáze puberty, svatba eventuálně někdy v daleké budoucnosti přicházela v úvahu. A po pár opravdových a vřelých láskách navždy, dostala moje představa obrysy nenápadného, obřadu v džínách a hlavně v tajnosti. Tak a teď mě to čeká. Maličká svatba, daleko od domova, bez všech těch okázalých zvyklostí... A já jsem šťastná, že se vdávám za toho pravého! Fakt, vážně. Ale někde hlodá maličký červíček a mává na mě obrázky z magazínu pro nevěsty: Halóóó, takhle to přece má vypadat! Je mi to trošku, trošičku líto.

Možná to jsou jen nervy před tou velkou událostí, možná už jsem viděla příliš romantických filmů... a protože si můj nastávající z hlodavého zákeřníka červíčka nic nedělá, cupuji v duchu obrázkové magazíny a říkám si, že na naši exotickou svatbu nemají.

Jenomže jak už to bývá, člověk míní a situace mění. Už zítra se budeme brát a já sedím doma, okukuji svůj zítřejší obleček... abych byla alespoň trochu s mamkou, rozhodla jsme se pro její šaty, které mi na věčnou oplátku zapůjčila pro lehké společenské události. Takže rekapituluji. Oblečení máme, svědky máme, hudbu máme (s díky jsme odmítli svatební pochod a vybrali Pink Floyd – když netradiční svatba, tak se vším všudy). Prstýnky chybí, ženich se ještě nedostal domů z práce a v předešlých dnech na nákup nějak nebyl čas, tak doufám, že to zvládneme, než bude všude zavřeno. Kytku si asi budu muset natrhat někde cestou... no a jak tak probírám situaci, už mám zase na krajíčku, jsem asi fakt nějaká vynervovaná. Teď už vlastně ani nemám na krajíčku, ale naprosto regulérně pláču, napůl štěstím a napůl z duše raněné princezny, ze které někdo mávnutím proutku udělal Popelku. Ach jo, není to s ženskými jednoduché.

Za svědky jsme si vybrali naše malajské přátele, ti už jsou nějaký ten pátek svoji a rádi nám škodolibě odsvědčí naše rozhodnutí. A taky nás ráno vyzvednou, abychom nemuseli na svatbu ťapat po svých. Můj milý má lehké zpoždění, ale i tak ještě stíháme na poslední chvíli koupit prstýnky, a se slzou v oku oceňuji, že jeho pozdní příchod byl částečně způsoben čekáním na moji svatební kytičku. Je tak hezká, až v návalu dojetí zapomínám svoje odpolední slzy.

Ráno vstáváme příjemně naladěni, přípravy zvládáme poměrně rychle a čekáme na naše svědky... určená hodina odjezdu se pomalu blíží, znovu a znovu upravuji sebe, ženicha a už je mi jasné, že komplikacím ještě není konec. Svědci po telefonu hlásí, že jsou kdesi na cestě a já už nevím, jestli plakat nebo smát. Pozdě na vlastní svatbu?! Na uklidněnou jim jdeme trochu naproti, ženich mě uklidňuje a celou situaci bere s humorem.

Asi budu muset v budoucnu trochu trénovat nadhled, v opačném případě se asi propláču až do důchodu. Konečně sedíme v autě, cestou ještě vyzvedáváme kamaráda fotografa a nabíráme směr ambasáda. Chválím moji svědkyni krásné malajské šaty, jsou tak mile růžové, že by v nich mohla zastat ještě funkci přerostlé družičky. Ovšem její muž se v ranním shonu nějak nestihl obléci do slušného a vzápětí zřejmě vypustil z hlavy i myšlenku na to, že by sako dal do auta, takže stepuje před bránou ambasády v džínách a čeká, zda se nám podaří vylovit z kufru auta alespoň čisté tričko. No, už je to spíše úsměvné než cokoliv jiného.

V improvizované svatební síni (tedy spíše sekničce) nás čeká kompletní sestava ambasády, syn paní velvyslankyně, který byl moc zvědavý na to, jak taková svatba může vypadat, stylově se na to ohákl do skejťáckých kalhot... ale mně už konečně začíná být jedno, kolik je hodin, kdo má co na sobě nebo jestli se mi nerozmázla řasenka. Asi mi to právě došlo. Tohle je přece naše svatba! Už slyšíme první tóny hudby a ruku v ruce se přesunujeme před pana velvyslance, který si pro nás připravil speciální a nádherný proslov, je to vlastně velká premiéra, protože naše svatba je prvním obřadem na české půdě v Malajsii.

Konečně řikáme své ano, vyměňujeme si prstýnky, stvrzujeme manželství podpisy a já jsem neuvěřitelně šťastná. Po lehce slavnostním obědě se vracíme MY, novomanželé, my dva se společným příjmením, domů, do našeho života...

Čert vem závoje, opulentní hostiny, unesené nevěsty a všechno to bláznění okolo. Rozhodli jsme se žít společně, v cizí zemi, jako manželé a to se nám splnilo. Co víc si přát? Aby nám to vydrželo, přece!

P.S. ale i přes to všechno si neodpustím přidat fotky pro představu, jak vypadají tradiční svatební úbory místních Malajců, Indů a Číňanů ;-)