Rakovina prsu: Máte s ní zkušenosti? Napište nám svůj příběh

Dobrý den, přicházím k vám s celkem citlivou záležitostí. Mamka si po 45 roku našla bulku v prsu. Utíkala s tím hned k doktorovi, kde konstatovali, že je to v pohodě (nezhoubný). Jenže do 5 let jí to prso začalo bolet a zjistili ji pokročilejší stádium. Nádor vyndali a teď se to zdá být v pohodě. I přesto jsem se chtěla zeptat o vašich zkušenostech s alternativními způsoby léčby, něco, co by mohlo fungovat i jako prevence a v případě něčeho horšího dopomáhat k léčbě.

Holky vrátila se Vám někomu rakovina prsu?

Bohužel i já mám negativní zkušenost s rakovinou prsu a to u své maminky. Když mi kdysi ukázala bulku v prsu, tak to byl pro mě šok. Další následoval, když jsem jí řekla, že musí ihned k doktorovi a ona mi na to pověděla, že nepůjde, protože nechce prodělat všechny ty hrozný věci, jako je operace, chemoterapie nebo ozářky, padání vlasů, atd. ... Až po mých několikahodinových promluvách a přesvědčování /došlo i na to, že když nepůjde, tak už s ní nebudu ani mluvit, protože se nebudu dívat na to, jak dobrovolně bude v bolestech umírat - přiměl mě k tomu strach o ni!/ se mi podařilo druhý den ji k tomu lékaři dostat. Absolvovala jsem s ní vše od samého začátku: návštěvy lékaře, následný mamograf i ultrazvuk, který potvrdil to, čeho jsme se obávaly, následnou operaci i tu hnusnou chemoterapii, kdy jí nejen bylo hrozně špatně, vypadaly jí všechny vlasy, hrozně zhubla, nemohla pořádně ani vstát z postele, a jiné bolestivé problémy s tím spojené, zkrátka stála a starala jsem se o ni od samého začátku až do úplného skončení celé léčby.... Teď, ale děkuju Pánu Bohu, že už je to víc, jak 10 let a zatím se drží /třikrát klepu na dřevo, čelo a zuby ;-)/. A ona mi děkuje, že jsem jí nakonec donutila a šla s ní k tomu lékaři ... a já jsem šťastná, že je tu s námi! Co se týče mě, tak na radu lékaře, chodím pravidelně každý rok ke svému prsnímu doktorovi, který mě posílá jak na mamograf, tak i ultrazvuk. Tak doufám, že mě tato hnusná nemoc mine!

Bohužel s touto nemocí zkušenosti mám a pokud by člověk nemyslel pozitivně, respektive se k tomu vyloženě nenutil, tak by byly vesměs zlé a nepěkné. Nejdříve přišla rakovina v pokročilém stádiu, přestože prohlídky probíhaly tak jak měly. Problém byl prý v přístroji, kdy díky nějakému překladu, či co prostě nebyl vidět nádor. Nedovedete si představit, jak si připadá člověk na onkologii, když vás konfrontují se stavem věci a k tomu dodají - "přišla jste dost pozdě!" a vy se prokazujete pravidelnými návštěvami s výsledkem negativním. Takže začalo vyšetřování a dospělo se k závěru, že to bohužel patrně bylo ovlivněno jakousi poruchou mamografu. Nejhorší asi je zjištění, že ač se snažíte přesto se "to" stalo. 

Co dělat a nezbláznit se? Člověk musí bojovat, poněvadž to má v povaze a musí se snažit a musí doufat. Musí věřit sobě a začít věřit lékařům, že se již nebude opakovat podobná chyba a že snad pro něj, jako pro osobu tato chyba nebude fatální. 

Nechci se zde pouštět do diagnostických detailů, ani do hodnocení léčby, či lékařů po tomto krutém omylu. Chci být silná a chci věřit. Chci aby výsledkem bylo přežití... Chci aby omyl neznamenal zkázu a přitom si tak strašně moc uvědomuji, že všichni spějeme k jedinému konci, kéž by to však nebylo tak záhy... A TO SI ŘÍKÁME VŠICHNI, ŽE...

U nás v rodině naštěstí zatím nic takového nemáme.Mám ale kolegu v práci a jeho manželka měla pořád nějaké bolesti v prsu.No pořád odkládala návštěvu lékaře,že to nic není a že to přejde.A tak čas plynul.Občas se ozvala,že měla zase bolesti,ale že  to zase přejde.No nepřešlo a stále se bolest stupňovala a dokonce si i nahmatala nějakou bulku.Je to ženská trvdohlavá ,ale naštěstí se nám společně podařilo ji dohnat konečně k lékaři.Ted´už je to skoro rok- má za sebou spoustu léčby,přišla o vlasy,ale žije!!!!!!Vypadá to nadějně a to je moc dobře.Já osobně si myslím,že  měla štěstí a člověk by neměl otálet a jít k lékaři.

Sestra bojovala s touto nemocí cca před 10 lety. Něco se jí nezdálo na pravém prsu - mokvalo ji , žádná bulka nic, ale nehojilo se to a tak se odhodlala jít s tím nejprve na kožní a ten ji okamžitě poslal na mamografii. Další vyšetření potvrdilo karcinom.  Na chemoterapii jezdila sama, nabízeli jsme ji, že budeme jezdit na střídačku s ní, ale nechtěla. Tak jsme se o ní starali jinak : vařily jsme hutné vývary, které ji chutnaly a po chemoterapii vlastně byly to jediné, co udržela v žaludku. Snažili jsme se ji udržovat v dobré náladě, ale to taky tak úplně nešlo. Ale protože ji lékaři kromě dalších dobrých rad poradili, že důležitý je i pohyb venku, pokud to jen trochu jde a nesedět doma, půjčovala si proto našeho psa a chodila s ním na dlouhé procházky a  jestli ji do té doby měl rád, od té doby ji miloval - sotva se u nás objevila, už vrtěl ocasem a   hnal se k ní v předtuše dlouhé procházky parkem.  

Před kontrolami jsme vždy trochu v nejistotě, ale zatím dobré - klepu na dřevo...

Myslím, že na vzniku se trochu podepsalo nepovedené manželství , udržované kvůli dětem, které s dospělostí vylétly z hnízda až na jiný kontinent a ona se až potom odhodlala k rozvodu.

Velký obdiv ženám, bojovnicím, které tuto zákeřnou chorobu pokořily a nebo s ní zrovna bojují. Jsem zastánce prevence od jistého věku a proto bych více hlásala do světa, že mamologické vyšetření by mělo být pro ženy stejně automatické, jako je návštěva zubaře. Hodně sil všem bojovnicím!!!

Moje babička z maminčiny strany zemřela na rakovinu prsu, když mi byly dva roky, moje máma zemřela se stejnou diagnózou, když mi bylo 15. Tehdy se o mě postarala maminčina bezdětná kamarádka, moje "druhá máma". Díky ní jsem odmaturovala a posléze i vystudovala. Před osmi lety, rok po svatbě, zemřela na rakovinu prsu manželova máma. Loni tutéž chorobu překonala i moje "druhá máma", ve které má naše dcerka opravdovou a jedinou babičku.  

Tak u nás v rodině zrovna tato choroba je a pereme se s ní. Karcinom odoperován a s ním i pravé prso a 13 uzlin, které bohužel některé byly také zasažené. Poté ozařování a hnedle v první sérii problém s krvinkami a krevními destičkami - muselo se přerušit. Druhá série, a v pytli i leukocyty, opět se bojovalo za pomocí kmenovách buněk. Třetí série v pořádku, čtvrtá s náhlou příhodou břišní - ven šli vaječníky, ovária a tělo vypovídalo službu - JIP, kapačky, život jak ve zlém snu... Pátá série se povedla a šup po měsíci na ozařování - zde opět nějaký ten problémek s imunitou, ale to už nebylo tak zlé (nebo si člověk zvykl?). Po ozařování začaly krásně růst vlasy, ale zrazují minerály v těle - železo, hořčík, vápník doplňovány. Nicméně hořčík stále někam prchá a tak únava je všudypřítmná, do toho bolesti kloubů a kostí - prý by to být nemělo, ale je. Nyní bude rok plný vyšetření a čekání na resumé s nadějí, že bude zase lépe a snad nemoc dostala na frak.

Nastěstí osobní zkušenost nemám, ale všechny ženy, které toto zvládli překonat moc obdivuji! Je dobře, že se toto téma řeší a přestává být tabu!

Dcera byla na půl roku v Norsku na Erasmu, , plánovali jsme dovolenou u ní, oslavu mých padesátin, ... zkrátka trochu jsem prošvihla svoji pravidelnou kontrolu na mamologii, naštěstí jen o pár měsíců. A paní doktorce se něco nezdálo. Naštěstí byla pečlivá , objednala mě na tomografii a při oslavě svých 50. narozenin i při cestování po Norsku jsem už věděla, že jde o karcinom, naštěstí v počátečním stadiu. A pak začalo asi klasické kolečko : operace pravého  prsa, laboratorní vyšetření axil, chemoterapie, ozařování , léky ...Rok jsem se starala víceméně jen o sebe a svoje zdraví-  za podpory nejbližší rodiny . Vlasy šly dolů, doma jsem nosila šátek a protože to bylo v zimě, venku jsem chodila v čepici.

Je to 8 let , nebylo to vždy veselé a jednoduché, ale stále mám v paměti , když během léčby se lékaři na onkologii vždy vyptávali, zda mi chutná a nehubnu. Bylo to snad poprvé (vzhledem k mé postavě ) co někdo měl opravdovou radost z toho, že mi chutná a přibírám... A já vlastně taky

Je to 8 let, chodím na pravidelné kontroly a věřím, že to bude dobré i nadále

Diagnózu si mamka vyslechla v den,kdy se jí narodila druhá vnučka.Od mého bratra.Já v té době dítě neměla.Zatímco my jsme brečeli,ona to nesla statečně.Vzhledem k tomu,že naší rodině ubližoval roky otec,který s námi v době nemoci už 6 let nežil (i když zůstali manželé) tak si řekla, že tu radost mu neudělá,aby umřela.Byla to bojovnice.Nejhorší bylo, když jsme věděly,že nastává období padání vlasů během chemoterapie.Ostříhala jsem jí nakrátko,aby ztráta nebyla tak bolestivá.To,že jsem ji střihala jsem hodně obrečela.Mamka rakovinu porazila-přišla o prso.Divili jsme se tehdy,kolik váží prso umělé.Když byla dohola,tak nosila doma kulíšek.Ještě dnes vzpomíná,že jsem jí říkala ty můj trpaslíčku..