Foto: VOŠ herecká, se souhlasem Anastázie Landové a VOŠ herecké
Stázko, jaký vliv na tvou cestu k herectví měl fakt, že jsi se narodila do umělecké rodiny?
To samozřejmě na mojí budoucí hereckou dráhu vliv mělo. Už jen fakt, že vás vychovávají rodiče, kteří mají jako většina umělců naprosto nepravidelnou pracovní dobu, formuje dítě určitým směrem. Navíc já vyrostla v divadle a na koncertech, takže jsem z tohoto prostředí začala velmi brzy čerpat.
Kdy se u tebe začaly projevovat první vlohy k herectví?
Co si pamatuji, tak poměrně brzo, přibližně tak v osmi letech. Ale od dětství jsem byla hlučná, dramatická a ráda jsem se předváděla.
Když jsem si dělala rešerši tvého dosavadního života, dočetla jsem se, že už v poměrně útlém věku jsi hrála v muzikálu Bílý dalmatin. Co to bylo za projekt?
Projekt Bílý dalmatin byl sice muzikál mých rodičů, ale na roli, kterou jsem následně dostala, jsem dělala klasický konkurz. Vzpomínám na to jen v dobrém. Bylo mi tenkrát myslím deset a dostala jsem se do profesionálního divadla. O to více mě zpětně mrzí, že následně jsem svou hereckou dráhu odsunula tak trochu na druhou kolej.
Není tajemstvím, že máš dvě sestry – dvojčata. Ty se také věnují umění?
Moje ségry jsou založeny trochu jinak. K umění nikdy tolik netíhly. I když já jsem si taky prošla obdobím, kdy jsem především vlivem bulváru tvrdila, že umění už nikdy dělat nebudu, a nakonec mě to přeci jen doběhlo. Takže možná se teď sestry jeví, že jim umění nic neříká, ale může se to změnit, vždyť člověk se neustále vyvíjí.
Foto: Profimedia, mladší sestra Roxana s maminkou Mirjam
Po základní škole jsi studovala gymnázium. Existovala pro tebe i varianta rozhodnout se pro konzervatoř?
Dlouho jsem se věnovala krasobruslení, a proto mi připadalo tak nějak přirozené hlásit se na sportovní gymnázium. Rodiče byli trochu proti a samozřejmě doma přišla řeč i na konzervatoř. Ovšem bylo to právě v době, kdy jsem byla naprosto přesvědčená, že se umění věnovat nechci. Nakonec jsme se domluvili na všeobecném gymnáziu, abych měla čas si vše promyslet.
Čtěte také: Mami, já chci být umělec! Má vaše dítě šanci uspět u talentových zkoušek?
První kroky tvého vysokoškolského studia nevedly přímo k umění, ale na právnickou fakultu. Jak k tomu došlo?
To už jsem trochu nastínila v předchozí otázce. Přála jsem si distancovat se od světa bulváru a umění, ovšem právnická fakulta mi nastavila tak trochu zrcadlo v tom, že pokud mě někdo k něčemu nutí, nikdy to neudělám s dobrým výsledkem. Při pohledu zpátky musím uznat, že jsem se tam dost trápila.
Co tě potom přivedlo zpět k divadlu?
Někdy v devatenácti letech jsem se dostala do divadelního souboru OLDstars a zjistila jsem, že je mi svět divadla a kreativní práce přeci jen o dost bližší, než jsem si doteď myslela. Proto padlo rozhodnutí vydat se touto cestou. Po nepřijetí na DAMU se mi podařilo úspěšně složit talentové zkoušky na Vyšší odbornou školu hereckou a musím říct, že jsem tam velmi spokojená.
Tvoji herečtí pedagogové na VOŠ herecké, kam jsi následně nastoupila byli Josef Kačmarčík a Eva Hacurová, kterou naši čtenáři pravděpodobně znají nejen z Divadla v Dlouhé, ale také ze seriálu Ulice. Jak se ti s nimi pracovalo?
Za sebe musím říct, že oni jsou především výborně sehraný tým dvou umělců, kteří se doplňují. Jejich přístup se mi hrozně líbil, protože z nás nikdy na sílu netahali emoce skrze nějaká naše traumata, ale dokázali snoubit techniku spolu s uvěřitelným prožitkem, což se ukázalo u absolventských inscenací, kde vybrali všechny tituly tak citlivě s ohledem na svůj soubor, že se mohl každý herec realizovat a ukázat divákům, co v něm doopravdy je. Nadto máme za sebou za dobu studia snad všechny žánry – od pohádky, přes Shakespeara až po drama, jakým je například Tramvaj do stanice touha, a to se ne všem studentům herectví poštěstí.
Foto: Profimedia - herecká pedagožka Anastázie Landové: Eva Hacurová
Za nedlouho tě čekají státnice. Mohla bys našim čtenářům přiblížit, z čeho se na herecké škole skládají a jak probíhá tvoje příprava?
Ano, absolutoria mě čekají za 4 dny. Diplomovou práci mám již měsíc odevzdanou a přede mnou jsou zkoušky z angličtiny, kde se většinou rozebírá anglické drama, teorie a historie divadla a obhajoba mojí práce. Momentálně se samozřejmě jako hodně jiných studentů snažím dohnat to, co jsem zameškala (smích).
Jaké máš další plány po škole?
Momentálně jsme uprostřed zkoušení s OLDstars inscenace Bezkyslíkatí, kterou režíruji. Premiéra proběhne v Kutné Hoře v rámci festivalu OLDstars, který se koná 8.-10. 7. Také pracuji už několik let na Festivalu deziluze a hodně se teď věnuji dabingu, to mě baví a naplňuje.
Zmínili jsme, že jsi členkou divadelních souborů OLDstars a Za oponou Divadla Radar. Oba tyto soubory se těší poměrně velkým úspěchům jak široké, tak odborné divadelní veřejnosti, jak ses ke spolupráci s nimi dostala?
K OLDstars jsem se dostala přes moji kamarádku Marii Machovou, která mi v hospůdce vyprávěla o jejich souboru a mě se to hrozně zalíbilo. Tak jsem nastoupila do přípravky a už jsem tam zůstala. Líbí se mi tam, a navíc se mi v tomto souboru podařilo najít divadelní zázemí. OLDstars dokáže ocenit inciativu svých členů a rádi jim poskytnou prostor pro vlastní realizaci.
Co se týče Radaru, i tam moje cesta vedla přes kamarády. Tam to funguje trochu jinak – v podstatě klasickým souborovým způsobem. Naučíte se tam skvěle fungovat v kolektivu, a tak trochu tradičním způsobem. Já jsem hrozně ráda, že můžu být členem dvou tak odlišných souborů a můžu zodpovědně říct, že i kdybych získala další projekty, tak v OLDstars i v Radaru rozhodně zůstanu.
Kterou tvoji inscenaci by si rozhodně čtenáři neměli nechat ujít?
Už jsem tu zmiňovala OLDstars festival v Kutné hoře, to si myslím, že bude divácky velmi přitažlivé a zajímavé, protože diváci mohou vidět cyklus šesti her v jeden den, a to celkem pětkrát za sebou – vždy v režii někoho jiného. Pokud by například přišel nějaký hodně zapálený divák má tedy šanci stihnout během jednoho dne všech šest jednoaktovek. Navíc je krásná příležitost ukázat lidem, že i poloprofesionální soubory, a ne úplně známými herci dělají dobré divadlo.
Už jsme se dotkli také režie. Jaká byla tvoje cesta od herectví k režii?
Já jsem hodně nekonformní člověk a možná mi někdy dělá problém splňovat požadavky režisérů, pokud s nimi vnitřně nesouzním. Představa toho, že jsme například herečka ve stálém angažmá a musím ze sebe někdy i ždímat něco, co se mi nelíbí, mi není moc příjemná. Jednoduše jsem hledala cestu, jak tomu zamezit. Pro mě by vlastně bylo naprosto ideální být členem divadelní skupiny, ve které mají všichni členové podobný pohled na dramatiku a můžeme si své role (herec – režisér) v jednotlivých projektech střídat.
Podle serveru i-divadlo jsi režírovala také Máchův Máj. Proč zrovna tento text a co nového může divákům nabídnout?
Ano, to bylo právě v rámci zmiňovaného festivalu OLDstars. Snažili jsme se z této klasiky všech klasik udělat audiovizuální dílo pomocí videoprojekce a živé hudby, kterou zajistila cimbálová kapela Muzička. Chtěli jsme akcentovat to, že současný divák potřebuje také velmi současný přístup k divadlu. Pak může i z náročného klasického textu získat nádherný zážitek.
Plánuješ v režii i pokračovat? Máš vyhlédnutý i další titul?
Rozhodně. V ideálním případě bych ráda střídala roli herečky a režisérky. Další titul ještě vybraný nemám ale uvidíme, co se naskytne.
Čtěte také:
- Ondřej Ruml: Nepotřebuji o svátcích dvacet druhů cukroví. Vánoce jsou příběhem, ve kterém se slovo stalo tělem
- Kvůli natáčení Devadesátek jsem zhubnul šest kilo. Devadesátá léta byla symbolem svobody a euforie, říká Kryštof Bartoš
- Když ženy hrají mužské role. Diana Šoltýsová – herečka a režisérka, průkopnice čistě ženského divadla
Zdroj: Rozhovor s Anastázií Landovou
Nový komentář