let.jpg
Foto: Shutterstock

1. Letušky jsou jen mladé, vysoké dívky s mírami modelky

Práce letušky, správně tedy řečeno „palubní průvodčí“ je poměrně fyzicky náročná. Když pomineme nápor, který na lidský organismus klade nepravidelná pracovní doba a častá práce v noci, musí letušky také v práci manipulovat s těžkými břemeny. Například plně naložený vozík s občerstvením pro pasažéry váží až sto kilogramů. Nemluvě o tom, že servisní dveře, se kterými palubní personál operuje, váží kilogramů osmnáct. Už jen z těchto dvou příkladů jasně vyplývá, že letuška musí mít především vynikající fyzickou kondici než nízké procento tělesného tuku. Diskutovaná je také otázka vhodného věku palubních průvodčích. Dolní hranice pro získání licence je sice devatenáct let, ale spoustu předních světových aerolinek dává přednost bohatým zkušenostem a odslouženým letovým hodinám, před pletí bez jediné vrásky. A jedna perlička na závěr pro všechny, kteří si letušku představují jen jako krásnou manekýnku - věděli jste, že zhruba polovinu českého palubního personálu tvoří muži?

2. Práce letušky je jedna velká exotická dovolená

Cestování a poznávání rozličných světových kultur je jistě jednou z hlavních motivací mladých lidí toužících „vznést se k oblakům.“ Mnoho lidí si často práci letušky idealizuje do podoby nikdy nekončící dovolené u moře. Je třeba ovšem zmínit, že většina pracovních letů, které palubní průvodčí absolvují, jsou takzvané linky (například Praha-Paříž-Praha). Pobytové lety, kdy letecký personál zůstává v destinaci určitou dobu ubytovaný, tvoří jen určitou část svěřených služeb.

3. Pokud se chci stát letuškou, musím studovat leteckou školu

Je pravdou, že na Praze 6 se nachází SOŠ civilního letectví, která ze svých řad pravidelně rekrutuje letecký personál jak pozemní, tak letový, ale pro kariéru letušky není třeba studovat žádnou konkrétní školu. Je ale důležité mít maturitní zkoušku a velmi dobře ovládat angličtinu jak slovem, tak písmem. Palubní průvodčí musí být totiž schopná řešit jakoukoliv situaci jak v rodném jazyce, tak právě v angličtině. Většina aerolinek rovněž požaduje znalost i druhého jazyka. Nejčastěji se jedná o španělštinu, francouzštinu či ruštinu. Hodí se ale i němčina nebo arabština.

4. Letušky chodí jen s piloty

Vztahy mezi „kabinou a kokpitem“ nejsou nic neobvyklého. Stejně jako vztahy na jakémkoliv jiném pracovišti. Výhodou soužití s někým ze stejného oboru je bezesporu znalost Vaší práce a s tím související míra pochopení pro ni. Ale možná právě v případě „vzdušného povolání“, kdy trávíte až příliš času na nočních letech nebo hotelových pokojích je velkou výhodou mít po svém boku někoho, kdo vás dokáže snést z nebeských výšek na zem. A pak- nebude něco pravdy na tom, že piloti mají „na každém letišti jedno letadýlko“?

5. Letuška je servírka, která operuje ve vzduchu

Zavřete oči a představte si letušku. Co vidíte? Slečnu s pěkným drdolem, ve slušivé uniformě, která pasažérům poskytuje občerstvení, nabízí kávu a čaj a čas od času provede palubní hlášení? Nenechte se mýlit. Každý palubní průvodčí musí po náročném výběrovém řízení absolvovat několika týdenní odborný výcvik (rozsah se liší dle jednotlivých aerolinek, zpravidla však 6-10 týdnů). V rámci kurzu se budoucí letušky učí obsluhovat nouzové zařízení, technické vybavení letadla, musí se vyznat ve formulářích a listinách, pomocí kterých komunikují s pozemním personálem. Musí podstoupit hasičský výcvik, kurz přežití, učí se zvládat nouzová přistání jak na souši, tak na vodě. Nesmíme také zapomenout na rozsáhlý zdravotnický výcvik, kde se setkají především s první pomocí, prací s přenosnými kyslíkovými lahvemi, ale také musejí zvládnout například porod na palubě. Palubní průvodčí je z podstaty svého povolání především bezpečnostní pracovník. Myslete na to, až příště poletíte. Ty slečny a pánové nejsou jen hezcí číšníci, kteří vám mají nosit jednu colu za druhou. Jsou to lidé, kteří Vás v případě nebezpečí dostanou ven.

Zdroj informací: autorka článku

 Čtěte více: