ultrazvuk

Hned, jakmile jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, přemýšlela jsem o tom, jestli chci znát pohlaví potomka, který den ode dne rostl pod mým srdcem. Zpočátku jsem dospěla k názoru, že se nechám překvapit a vydržím to až do konce. Jenomže partner byl opačného mínění, byl hrozně zvědavý a moc chtěl vědět, co že se nám to za těch několik měsíců narodí. Jak tak o tom pořád mluvil, nakonec jsem vyměkla i já a objednala nás na 4D ultrazvuk. Ten měl probíhat ve 25. týdnu těhotenství. Objednat jsme se ale kvůli velkému počtu zájemců museli 6 týdnů předem. Jak se den „odhalení“ blížil, těšili jsme se s partnerem čím dál tím víc a byli jsme oba moc zvědaví, jak to dopadne. Co se týče pohlaví, mně bylo jedno, jestli budeme mít holčičku nebo chlapečka, protože je to moje první miminko, ale partner si moc přál holčičku. Básnil o ní ještě předtím, než jsem otěhotněla. Když jsem viděla, jak by byl šťastný, kdyby to byla malá princezna, začala jsem si ji přát také. Hlavně ale, aby miminko bylo zdravé a v pořádku.

Námi očekávaný den konečně nadešel a my jsme se vypravili na kliniku, kde mělo odhalení našeho malého tvorečka proběhnout. Od rána jsme byli oba netrpěliví a nedočkaví. Na klinice se nás ujala mladá příjemná sestřička, která ty věčné dohady a rady všech v okolí typu - máš břicho dopředu a špičaté, neubírá ti to na kráse apod. - to bude kluk, vlastně měla celé rozlousknout. Zezačátku, když začala jezdit ultrazvukem po bříšku, se to miminku vůbec nelíbilo, nejspíš spalo, pořád se schovávalo a nespolupracovalo, a tak po několika pokusech trápení mě sestřička poslala na chodbu s tím, abych si několikrát vyšla schody a dala si něco sladkého. Prý to mimčo probudí a sladké že prý mají rádi. Takže jsem si koupila v automatu horkou čokoládu, čokoládovou tyčinku a při konzumaci těchto dobrůtek chodila po schodech nahoru a dolů. Bylo to velmi úsměvné, hlavně když z jedněch dveří vyšla sestřička a její první věta byla: „Budíte miminko, že?“ Tudíž jsem usoudila, že by tato metoda měla zafungovat a doufala, že druhý pokus s neposedným miminkem se vyvede.

No a jak jsem tak chodila po schodech, došla si pro nás naše sestřička, že už to stačí a že vyzkoušíme ultrazvuk podruhé. Evidentně to pomohlo. Miminko začalo trošku komunikovat a probralo se. V tu chvíli jsem se zeptala, jestli by nám mohla říct pohlaví miminka. Sestřička se ujistila, jestli to opravdu chceme vědět. Oba jsme souhlasně přikývli a čekali na její verdikt. Netrpělivě jsme ji pozorovali, jak si přibližuje a zvětšuje pohlaví miminka a konstatuje… tvar kávového zrnka, na 100 % to bude holčička. Tu holčičku jsme v tom poznali i my.

V tu chvíli mě zaplavil pocit neskutečného štěstí,  koukla jsem se na svého partnera, který byl úplně naměkko a oči měl zalité slzami. Byli jsme oba neskutečně šťastní. Dále měla následovat fotografie obličeje a natáčení DVD. Teď už naše malá holčička začala dělat fóry, schovávala si obličejík za ručičkama, nakonec tam strčila i nožičky a placentu. Ale sestřička na ni vyzrála a ve finále se jí podařila udělat jedna celkem ostrá fotka obličeje a natočila i 15minutové DVD, kde se ale spíše schovává, zívá a prostě dělá všechno pro to, abychom ji co nejméně viděli.

Holt, modelka z ní asi nebude. :) Při pohledu na fotku, kterou udělala, jsem se trochu vyděsila, protože to vypadalo, že malá má kouty. Tak jsem se zeptala, jestli je možné, aby měla kouty (byla by totiž celá po tatínkovi) a sestřička mi v záchvatu smíchu odpověděla, že to je stín a že se nemusím bát. S krásným pocitem, fotkou a DVD filmem v ruce jsme odcházeli z kliniky a ještě za tepla obvolávali netrpělivé babičky a dědečky a informovali je, že za několik měsíců budou mít na světě svoji první vnučku... :)