Nevím, na koho se mám obrátit, protože se za to, co se stalo, stydím. Jsem čtyři roky vdaná a máme tříletou holčičku. Myslím, že naše manželství je, nebo bylo, docela normální.

S mužem jsme spolu skoro rok chodili a pak jsme se vzali. Měli jsem se rádi a když jsem otěhotněla, těšili jsme se na miminko.

Manžel byl vždycky hodný a pozorný, na všem jsme se domluvili, a i když občas došlo k nějaké hádce, vždycky jsme se udobřili.

Jenže poslední dobou je nějaký podrážděný. Já asi taky, protože jsem ještě pořád doma s malou, a on je často až pozdě do večera v práci. Nejdřív mi to nevadilo, byla jsem ráda, že nás dokáže slušně finančně zabezpečit. Jenže poslední dobou už mi to vadí čím dál víc.

Malou skoro nevidí, kolikrát přijde domů, až když už spí. A ráno brzy odchází zase do práce. O víkendu někdy také pracuje, a když už je doma, tak odpočívá.

A na mně je všechno. Celý den se věnuju dceři, starám se o domácnost a cítím se taky unavená.

A tím začaly naše problémy. Snažila jsem se mu vysvětlit, že když jsme rodina, tak nemůžeme žít takhle zvlášť, ale podnikat nějaké věci i společně. A taky to, že i já bych si potřebovala z toho svého kolotoče někdy odrazit.

Ale on to vůbec nechápe. Prý mám být ráda, že se o nás stará, nosí domů peníze a že mám pochopit, že je z toho unavený a odpočívat potřebuje.

V poslední době se hádky na tohle téma objevovaly čím dál častěji. Vyčítala jsem mu, že se chová jako sobec, že mít rodinu neznamená jen to, že přinese domů peníze. On se na tohle téma ale nechce vůbec bavit a říká mi, že jsem rozmazlená a zhýčkaná.

Jenže to není pravda. On mi doma vůbec s ničím nepomůže, všechno dělám sama, ani špinavé prádlo si po sobě neuklidí. Připadám si jako služka.

A v neděli to už vyvrcholilo. Chtěla jsem, abychom šli společně na procházku a s malou třeba do cukrárny, a on mi řekl, že se mu nikam nechce a ať jdeme samy. A mě to už strašně naštvalo a začala jsem na něj křičet, že takový manželství je nanic, že už toho mám plný zuby, že jsem mohla mít dítě za svobodna a měla bych klid.

A začali jsme se hádat. On že prý už toho má taky dost, že neumím nic jinýho, než mu něco vyčítat a pak mi zničeho nic vrazil facku. Pořádnou, až jsem se zakymácela.

Hned jsem s ním přestala mluvit, protože mi bylo strašně. Nejhorší na tom bylo, že to všechno viděla malá a začala brečet. Já jsem ji začala uklidňovat a bylo to opravdu hrozný.

On se mi pak omlouval, že mu to ulítlo, že to tak nemyslel, ale ať ho pochopím, že je z práce utahanej, ale já mu to nějak nedokážu odpustit. Uvažuju, že podám žádost o rozvod, protože mám strach, že když mě uhodil jednou, udělá to podruhý zase. Na druhou stranu ho mám pořád ráda a rozvádět se nechci.

Opravdu jsem v koncích a nevím, co bych měla udělat. Mám v hlavě strašný zmatek. Co když mě uhodí znovu? A zase u toho bude malá? Nechci, aby takový věci viděla.

Nemáte s tímhle chováním někdo zkušenosti? Myslíte, že se to opravdu může stát znovu a on mě třeba začne bít? Nebo mu mám uvěřit, že ho to mrzí?