Vdávala jsem se – z dnešního pohledu – velmi mladá, nahlíženo ale optikou tehdejších časů – v nejlepších letech.
Bylo mi sladkých dvacet a do svazku manželského jsem vstupovala z čisté lásky. Žádné dítě na cestě, které by uspíšilo podání žádosti o uzavření sňatku … pouze čistá a vzájemná láska.
Zmasírována maminčinými radami, babiččinými předpověďmi a náležitě poučena o tom, co je povinností manželky, jsem svou novou životní úlohu brala nesmírně vážně.
Když se blížily naše první samostatné společné Vánoce (ty úplně první manželské jsme prožili s širší rodinou), byli jsme již tři. Pocit vlastní veledůležitosti nabyl obřích rozměrů a já jsem se rozhodla připravit Štědrý den a všechny s ním spojené svátky co možná nejlépe. S miminem na hřbetě jsem z gruntu gruntovala, což se mi nikdy nedařilo dokončit – ó, jak jsem byla tehdy hloupoučká a naivní – pekla cukroví - přičemž jsem každý druhý plech sypala do odpadkového koše, jelikož jsem místo hlídání trouby chovala řvoucího kojence… Zkrátka výchova a předešlý život se na mě podepsaly víc, než je zdrávo. Tak to alespoň vidím dnes.
Tehdy jsem ale s nelíčeným zoufalstvím naslouchala při procházkách s kočárkem ostatním maminkám, které se chlubily, že už mají vydrbané šuplíky i srovnané sirky v krabičkách. Propadala jsem panice, že tohle jsem ještě nestihla, a zlomila sama nad sebou hůl. Jsem nemožná. Ani nedokážu své rodině připravit krásné Vánoce.
Den před Štědrým dnem jsem se rozhodla, že všechny předchozí katastrofy a nesplněné úkoly trumfnu jedním jediným počinem. Počinem, který je hoden obdivu, zvlášť, pokud se vynásobí mými téměř dvaadvaceti lety a několikaměsíčním dítětem.
Upeču vánočku! Rozhodla jsem se směle a okamžitě začala študovat v kuchařské knize.
Z několika druhů jsem vybrala ten nejnáročnější – vroucně jsem si přála, aby můj konečný výtvor byl nominován nejméně na Nobelovu cenu, a byla jsem ochotna při jeho tvoření vypustit třeba duši.
Vyběhla jsem nakoupit potřebné ingredience a začala pracovat. Nebudu vás unavovat podrobným popisem zpracovávání těsta, při kterém mi málem upadly obě dvě ruce, zdlouhavým loupáním mandlí, ani výkladem, jak se plete cop ze čtyř kusů.
Zkrátka a dobře – za pár hodin byla na světě. Nádherná, souměrná, vejcem potřená a mandlemi posypaná kráska.
Snad nikdy v životě jsem se sebou nebyla tak spokojená. Slavnostně jsem krásku šoupla do vyhřáté trouby a začala se duševně připravovat na nehynoucí ovace, chválu a bezbřehou vděčnost svého manžela.
Nic z toho se ale později nekonalo. Kráska se v troubě nějak zdrcla a když jsem ji pak krájela, málem jsem přišla o nejostřejší nůž, který byl v naší kuchyni. Zkrátka – bylo to fiasko. Žvejkavá lepivá hmota letěla do popelnice a já jsem zamáčkla slzu beznaděje. Štvalo mě to a mrzelo zároveň a tehdy jsem v sobě objevila zabejčenost téměř buldočí.
Druhý rok, den před Štědrým dnem, jsem celý vánočkový ceremoniál zopakovala. Když jsem na upletený výtvor zapichovala párátka, aby se vrchní cop nesesul ke kraji, připadala jsem si jako když provádím Woodoo a zaříkavala jsem tu bestii, seč mi síly stačily.
Z trouby jsem posléze vytáhla nadýchaný zlatavý oblak a oči se mi zalily vděčnými slzami. Triumfálně jsem svůj vlastnoručně vyrobený zázrak nakrájela … kousla … a vyplivla. Nějakým nedopatřením jsem do těsta zapomněla dát cukr, a vánočka tím pádem chutnala jako dvakrát přežvejknutá houska.
Třetí rok jsem byla přesvědčená, že po dvou neúspěšných pokusech mám již všechny chyby vychytané a vánočka, kterou letos vytvořím, bude opravdovým skvostem. S bříškem, které mělo všechny znaky devátého měsíce těhotenství jsem statečně mísila a motala copánky, povídala si s dcerkou o Vánocích a slibovala jí, jak si na vánočce pochutná.
Mohutně jsem si pobrekla a odnesla tu černou příšeru do věčných lovišť.
Další rok jsem byla pevně rozhodnuta troubu po vložení vánočky neopustit a důsledně hlídat. Mezitím, co se vánočka zdařile pekla, vrátil se manžel s velkým nákupem. Vyložil ho na pult a dostal úžasný nápad a hlavně chuť na borůvkový koktejl, který si ihned začal - s mužskou praktičností - v tom binci na pultě připravovat. Ano, tušíte správně. Koktejl se rozlil a zbarvil do fialova všechno v okruhu cca jednoho metru. Manžel na mne vrhl omluvný pohled a jal se odchytit naše dvě holčičky, aby tu spoušť nerozšlapaly po celém bytě. Já jsem se pustila do očisty kuchyně a na vánočku jsem opět úplně zapomněla.
Když jsem pak za všudypřítomného smradu vytáhla z trouby uhelný kráter, bezmocně jsem si sedla na zem a rozeřvala se na celé kolo. Slzy jako hrachy se mi koulely po tvářích, štkala jsem jako kdyby mi náhle umřela půlka příbuzenstva a nesmírně jsem se litovala. Do reality mě vrátila až manželova konejšivá věta a něžné pohlazení: „Neplač, Jaruško. Příští rok se ti ta vánočka už určitě povede. Uvidíš.“ Snažil se mě políbit, ale nedala jsem mu šanci. Vztekle jsem si otřela slzy a usadila ho větou, kterou by ode mne za normálních okolností nikdy neslyšel: „Já se ti příští rok na nějakou vánočku vyseru, rozumíš?“
Svůj slib jsem nedodržela... Další rok jsem s vložením vánočky do trouby čekala až do chvíle, kdy přišel manžel domů, převzal obě děti a pod pohrůžkou, že budou bez večeře, jsem jim zakázala vrátit se dřív než za dvě hodiny.
Slib dodrželi. Přišli krásně vyvětraní a na stole je čekala nádherná, nadýchaná a voňavá krasavice. Pyšně jsem se natřásala a vřele přijímala manželova obdivná slova. Tak konečně bylo mé úsilí zdárně zakončeno. Ano, ano, trpělivost přináší růže. Uplynulé vánočkové peripetie byly zapomenuty a když jsem pak krájela tu jemnou lahůdku, opravdu jsem měla pocit, že bych si tu nobelovku snad i zasloužila.
Na zem mě ale nemilosrdně posadila tchyně, která přišla na návštěvu. Zakousla se do té mé pýchy a pronesla zásadní větu, kterou jsem jí nikdy nezapomněla: „Hmmm, Jarko, není ta vánočka nějaká nedopečená?“
Nebyla! Byla vynikající! Zatmělo se mi před očima. Vytrhla jsem tchyni talířek z ruky a odešla se vyvztekat do ložnice.
A od těch dob jsem již nikdy, opravdu nikdy vánočku nepekla. No uznejte sami – mám já něco takového zapotřebí? :o))
Nový komentář
Komentáře
u nás vánočku peče přítel
já tvarohovou štolu
obdobný příběh máme skoro každá za sebou, že ! já dříve měla taky vánočku od maminky, později jsem ji pekla já mamince......dneska bych ji ráda pro ni upekla, ale už nemusím...bohužel, tak jen dceři a doufám, že mi to jednou oplatí......
Já vánočku nepeču pečou mamky a teta tak to stačí :O))))
Vánočku musím upéct já. Je taková mňam. Podle babičky, ta ji měla ze staré Vlasty od paní Hrušinské.Kyne od 21 hod. do rána do 7 hod. Pravidelně mi trochu sjede, zuřím, ale bez ní by nebyly vánoce.
Já bych si vánočku upekla taky, ale nikdy to nějak nestíhám. Cukroví napešu spoustu, to by mi rodina asi neodpustila, ale vánočku si vždycky koupím u pekaře - čerstvou s mandlemi a pěkně nadýchanou.
Teda Meryl, já si obyčejně toto pečení ulehčuju tím, že dělám vánoční štolu, ale mám chuť vyzkoušet co ve mně je a udělat letos vánočku, sice nevím, jestli si do ní nezamotám i ruce, ale risknu to. Přinejhorším to nechám překynout a udělám tradiční štolu, ;-D
Já sama bych si na vánočku netroufla.Jednou jsme dělaly dvě společně se sousedkou,která je v tom mistr.Byla vynikající ale sama mám z kynutého těsta strach.Možná pozvu babičku a zkusíme ji spolu.
Šmánkote Merylko, cos mi to udělala
Teď abych začala péct v předstihu, abych zjistila, že to vůbec ještě umím
Povedla se, a tak jsem asi 15 let klidně spala a baštili jsme kupovanou
Druhou pravidelně dodávala babička, měla ji moc dobrou, ale kupovaná byla jemnější a chutnala nám víc
Asi před 5-ti lety jsem se dala přemluvit rodinou slíbila jim vánočku, když na nás v obchodě nezbyla ta, co jsme chtěli. To jsem si dala
Sice jsem zadělala včas, ale v kuchyni netopíme, tak to nekynulo
když jsem dala těsto do tepla, tak se chovalo jak v hrnečku vař! a zase bylo rychle překynulý
Zapletená vánočka sama už vůbec nepodkynula
a když si přimyslíte ještě troubu divošku nejdivočejší
Tak to nebylo snad ani technicky možné
Přesto se nějak
těsto v troubě vzpamatovalo
a vytáhla jsem opravdovou zlatavou vánoční nádheru
objevila jsem mnohem lepší Ořechový velecop
tak o ten se tedy perem
První vánočku, jsem pekla, kdy mi bylo asi 22, jen abych si dokázala že i tohle umím
Ale od těch dob už zase vánočku nepeču
izma: Šikovnej tatínek :-)
Merylko
prý co let se to učila, na té mojí vždycky něco zkritizuje.
A když se "jí" zdrcne...no, tak to jsme my málo jsme zatopili nebo koupili špatnou mouku....holt pečení vánočky, na to musí být diplom
Vánočku peču vždycky víceméně inkognito, protože "nejlepší přece peče tchýně"
obdivuju tvou trpělivost Merylko, já už bych ji určitě po druhém nezdařeném pokusu nepekla. V kuchyni se ze mě stává cholerik. Vánočku zásadně kupuju, nakonec jí ji jen
Meryl: Ty tak krasne pises, to vzdycky uplne pohladi...
Meryl
skvěle napsané. Do vánočky jsem se ještě nikdy nepustila, on to u nás ani nikdo nejí :))
jinak clanek je teda uplne super...strasne jsem se tu nasmala...:)
tak vanocku jsem pekla presne 2x - loni - prvni jsem vyhodila rovnou a druhou jsem vyhodila po tom, co jsme snedli asi 4 kousky...
...ale zatim me to neodradilo a letos se na ni chystam znovu...snad to vyjde...
Meryl: skvelej clanek, rvu tu smichy. cizi nestesti tak krasne potesi na dusicce
.
nu. I kdyz ten clanek je vyzyvavej...
Muj ex umel vanmocky nadherny, taky strudly. Letos budu pect strudly, uz jsem zakoupila testo a na vanockyu se ani nevy
kdo tu psal že vánočka je jednoduchá
....asi jí ještě nikdy nedělal....
...
....
.....
naprosto jsem se ztotožnila s článkem a moc se u toho nasmála...takhle když se to čte tak je to legrace
ale moje maminka se už tolikrát u vánočky vyvztekala, že to k článku nemá daleko
nejvíc jsem se nasmála u věty - pobrekla jsem si a odnesla tu černou příšeru do věčných lovišť
mmch já vánočku nepeču ani náhodou...ta z krámu je taky dobrá
violetta: já mám kameninovou formu a vánočka vypadá naprosto skvěle.
Peču každý rok 4 vánočky s babičkou a nedokážu si představit , že bycho na Štědý den snídali něco jiného
. Je to podle mého muže lepší než cukroví.
super článek
uplně se přitom vidim, ale my nastesti vanocku nejime