Posíláme své dítě s klidným svědomím do školy. A proč také ne? Škola je přeci jakýmsi synonymem pro bezpečí. Náš syn, nebo dcera se učí novým věcem, jsou pod bedlivým dozorem kantorů. Na vylomeniny nemají čas...

Opravdu?

 

Přinášíme vám příběh z jedné české základní školy, který bohužel dokazuje, jak naše zdání, naše jistota může být občas klamná... A modleme se, aby zde platilo staré pořekadlo, které praví, že výjimka potvrzuje pravidlo. Protože pokud by se podobné případy měly opakovat, či dokonce narůstat, pochybuji, že bychom my matky ještě někdy zažily onen pocit Mé dítě je ve škole, nemusím si dělat starosti.

 

Dvě party kluků z deváté třídy si nemohly navzájem přijít na jméno. Hádky, urážky, naschvály pendlovaly mezi nimi jak pingpongový míček. Věděli to všichni. Děti z celé školy si o tom povídaly, první stupeň se oběma partám vyhýbal obloukem. Staly se postrachem školy, nikdo se jim nestavil do cesty. Radši.

Jedno poledne, kdy chlapci trávili volnou hodinu mezi vyučováním na školním hřišti, se opět strhla hádka. Nadávky přerostly v potyčku, potyčka ve rvačku. Kdy a jak se dvěma chlapcům objevil v ruce nůž neví nikdo ... tento okamžik je obalen mlhou nevědomosti. Zúčastnění shodně vypověděli, že zaregistrovali až ten moment, kdy hoch z party A zaútočil na chlapce z party B – vystřelovacím nožem.

Mezi dětmi se strhla panika, pochopitelně. Začaly mezi sebou křičet, řvát, ať někdo sežene učitelku.

Chlapci mezi tím kolem sebe chodili s nožem v ruce, připraveni k útoku. Obcházeli se jak zvířata před bojem. Oba čekali, kdy ten druhý zaútočí...

Dvě učitelky vzápětí přiběhly....

„Ani jedna z nich si netroufla mezi ty chlapce stoupnout. Myslím nějak radikálně zastavit ten boj, který byl na spadnutí. A popravdě řečeno, nedivím se. Byli to kluci o hlavu vyšší, než jsme my, a nesrovnatelně silnější,“ vypovídá paní B., učitelka oné základní školy.

„V tu chvíli je nějaká autorita učitele úplně zanedbatelná. Oni měli v ruce nůž, ve tváři nenávist ... nepřemýšleli a riskovat to, že mezi ně některá z nás vstoupí, aby je rozehnala? To je stejné jako usnout na koleji a doufat, že zrovna nepojede žádný vlak.“

Až zásah městské policie oba útočníky donutil odevzdat nože, přičemž se jeden z chlapců ještě se strážníkem pral a hromadně vyhrožoval zabitím...

 

Jaký „trest“ oba chlapce čeká, je stále ještě ve hvězdách. Ale jedno je jisté, už nejen učitelé středních škol a učilišť mají zkušenosti s agresivitou a nenávistí svých žáků.

Já jen doufám, pevně věřím, že tyto případy jsou skutečně ojedinělé a že bez obav můžu i nadále své děti posílat do školy.

 

Ale jedno mi stále nedá spát. Co kdyby v ten okamžik, v ten moment, kdy ti hoši stáli proti sobě s noži, se rozhodlo situaci „zachránit“ nějaké přítomné dítko... Třeba to moje, nebo vaše? Raději nechci myslet na to, jaké následky by pak taková dětská nenávist mohla mít...

Reklama