Pamatujete si na problémy, lásky, zrady, které nás potkávaly v době dospívání? Mně se nedávno vybavil příběh první lásky i prvního zklamání zároveň. Musela jsem se při té vzpomínce smát… V patnácti mi připadalo všechno tak životně důležité, každá drobnost měla pro mě neuvěřitelný význam a každé zklamání pro mne znamenalo konec světa… Tím spíš, pokud se jednalo o první lásku…

 

Ten kluk se mi líbil dlouhou dobu. Černé vlasy měl tak zvláštně rozcuchané a jeho úsměv mě dostával do kolen. Byla to láska na první pohled? Ano, myslím, že ano.

Mně tehdy bylo patnáct let a znáte to, zamilovat se v tomhle věku není vůbec těžké… Z ničeho nic bum! a láska jako trám vás nenechá chvilku v klidu.

 

Myslela jsem na něj ve dne v noci. Večer jsem usínala s krásnou představou, jak ho objímám, ráno se budila s přáním dívat se mu do očí…

„Tak ho někam pozvi…“

Podívala jsem se na Janu, jestli náhodou nemá úraz hlavy. „Tys upadla, ne?“

Pokrčila rameny. „Jsi hloupá… Já bych mu aspoň napsala dopis…“

Ta věta, ten nápad, mi nedal spát…

Napsat mu dopis? Ano, nebo ne? Ležela jsem na gauči, poslouchala rádio a v mé hlavě zápasilo ANO s NE. Byl to dlouhý, vytrvalý boj… Po hodině ANO stanulo v mé mysli jako vítěz a NE se odsunulo kamsi do pozadí, do minulosti zapomnění…

Ano, napíšu mu…

 

Tři dny jsem smolila dopis. Přepisovala, trhala, přeškrtávala, mačkala … ale vytrvalost růže přináší. Finální podoba dopisu byla sice krátká, leč originální:

Jsem Tvůj sen, jsem Tvůj stín… Kam jdeš Ty, tam i já chodím…

Tajemná.

Pochopitelně jsem věděla, kde můj idol, má láska bydlí… Brzy ráno jsem mu dopis položila před dveře a cestou do školy se vznášela jak pírko…

(Láska vám fakt dává křídla)

 

„A jako jak ti odpoví?“ Jana si poklepala na čelo a srazila tak můj úžasně povznášející se pocit k zemi. Byl to tvrdý dopad.

„No jo… To mě nenapadlo...“ Sedla jsem si na obrubník a přemýšlela, jak mi tohle mohlo uniknout. Nálada okamžitě klesla na stejnou teplotu, jakou má mražená ryba.

„Napiš mu ještě jeden, někam ho pozvi a uvidíš, jestli přijde.“ Janina na mě mrkla a poplácala mě po zádech. Bylo to hezké gesto, to jo … ale rozmrazit mou náladu nedokázalo.

 

Večer jsem sesmolila druhý dopis, už zdaleka ne tak originální. Strohé věty mou lásku zvaly na diskotéku. Podpis: Tajemná

 

„Stejně nepřijde.“ Nalakovala jsem si vlasy a podívala se na Janu. „Uvidíš, že nepřijde…“

Kamarádka pokrčila rameny. „Kašli na to, přijde, přijde … nepřijde, nepřijde. Copak kvůli němu bude konec světa?“

Jo to bude… To nebyla myšlenka. To byl fakt. Představa, že nepřijde, že na něj celý večer budu čekat úplně zbytečně, mi vháněla slzy do očí…

Nalíčila jsem se a posadila na postel. „Hele a jak pozná, kdo ho vlastně pozval?... Teda pochopitelně, když přijde…“

Jana našpulila pusu. „No, nepozná. Až dorazí, prostě půjdeme k němu.“

Vykulila jsem oči. „Jako půjdeme k němu? Půjdeme k němu a řekneme, že to my jsme ho pozvaly?“

Jana na mě ukázala řasenkou. „Ty půjdeš. Ty. Je to tvůj nápad a tvůj dopis.“

V hlavě se mi okamžitě odehrála scéna, jak přicházím ke své lásce, usmívám se, nesu se v rytmu hudby jako princezna … nejistě stojím v podpatcích…, dělám další krok … noha mi ujíždí a já se kácím k zemi … dopadám hlavou před svou lásku, rozpláclá na břiše jako žabák…

„Ne! Ne, ne, ne, na to zapomeň. Nikam sama nejdu! Ani náhodou. Buď obě, nebo tam prostě nejdu!“

Jana pokrčila rameny. Brala jsem to gesto jako souhlas.

 

Seděly jsme u stolku, DJ hrál samé hity a já nespouštěla oči ze dveří. Když už jsem sama sebe utěšovala, že asi opravdu nepřijde… Snažila se to přijmout a nezhroutit se, objevil se ve dveřích s tím svým krásným úsměvem.

Jana mě pod stolem kopla. „Máš ho tady!“

Srdce se mi v hrudi zastavilo. V krku mi narostl knedlík a já se nemohla ani nadechnout. Na rozdíl od Jany…Ta suverénně vstala od stolu a vydala se za mým idolem… Seděla jsem jak přikovaná a vsadím se, že jsem v tu chvíli zírala s otevřenou pusou. Doslova.

Pan Božský si k nám přisedl, věnoval mi kratičký úsměv a povídá: „Tak která z vás je ta Tajemná?“

Jana se zasmála. „Když ti to prozradím, ztratí to celé kouzlo, ne?“

Pecka byla proti mně v tom okamžiku hyperaktivní, plná života - čili použít frázi „Seděla jsem jako pecka“ mi nepřipadá dostatečně výstižné…

Jana házela úsměvy na všechny strany, natřásala se jak hollywoodská hvězda a já se cítila pod psa.

Pan Božský se úžasně bavil (s Janou) a já si byla jistá, že když vstanu a odejdu, ti dva to ani nezaregistrují.

„Tak která z vás psala ty dopisy?“

Podívala jsem se na Janu. Bylo mi jasné, co řekne, ale neměla jsem v té chvíli náladu ani sílu bojovat, nebo se hádat. Jediné, po čem jsem fakt toužila, bylo utéct domů a vybrečet se do polštáře.

„Psala to sice tady Markéta, ale celé jsem to vymyslela já.“ Zachichotala se a já měla hroznou chuť jí jednu vrazit.

Pan Božský opět vykouzlil ten svůj neodolatelný úsměv. „Tedy, ten rým, nebo co to bylo, byl fakt děsivej.“ Zasmál se, vytáhl z kapsy můj dopis a znovu ho nahlas přečetl.

Toužila jsem zmizet z povrchu zemského… Louskla jsem pohledem po Janě. Výraz v její tváři odrážel paniku, nervozitu a zmatek. A právě ten její výraz bylo to, co mi dodalo energii a odhodlání.

Odsunula jsem židli, pomalu vstala a vykouzlila konkurenční úsměv: „Ano, Jana to vymyslela, ale dělá šílený hrubky, takže mě požádala, ať to radši napíšu já sama…“ Párkrát jsem zamrkala jak panenka z laciného obchodu a s bradou vztyčenou odešla z nejhorší diskotéky mého života.

 

Takový je život, když je člověku sladkých patnáct let. Neodchází jen první lásky, ale často se hroutí i kamarádství.

Tehdy jsem myslela, že umřu, že je konec světa… Dnes už to beru s úsměvem, ale vím jedno… Až mé děti přijdou v patnácti zdrcené z nevydařené lásky či přátelství, nikdy jejich pocity nebudu brát na lehkou váhu…

 

 

 

 

 

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY