Probudila mě rána, kterou jsem obdržela přímo do nosu. Strašně jsem se lekla, protože jsem v tu chvíli nevěděla, co se přesně děje. Slyšela jsem hlas a jelikož byla ještě tma, napadaly mě hrůzné scénáře. Někdo nás vykrádá, jsme přepadeni, nebo že bych ještě spala? Pro jistotu jsem rozsvítila lampičku a pak jsem znovu uslyšela ten hlas: „Jsem ti už jednou řekl, že potřebuju číslo 159 a né číslo 169! Já nevím, kolikrát ti to mám opakovat sakra. A ty bedny vozíte pořád sem, i když jsem Vám jasně řekl, že patří na opačnou stranu skladu!“ S úlevou jsem se zahleděla na mého přítele, který vehementně rozhazoval rukama a vypouštěl z úst více či méně srozumitelné požadavky na své snové spolupracovníky.

 

Přiznám se, že to nebylo poprvé, co můj přítel mluvil ze spaní nebo prováděl zajímavé kousky. Už bych si taky mohla zvyknout, řekl mi, když jsem mu vyprávěla, proč že jsem se tu a tu  noc vůbec nevyspala. Já mám spaní velice lehké, a tudíž jsem již několikrát byla svědkem toho, co on zaspí.

Těmito povídačkami ze spaní mě trápil již můj bratr, se kterým jsem za mladých let obývala společně jeden pokoj. Často si chodil sednout na kraj mé postele a vyprávěl vtipy, obyčejně řekl tři, zasmál se a pak si šel lehnout. Celou dobu měl zavřené oči a ráno si nic nepamatoval.

 

Jedné noci se mnou začal brutálně cloumat a naříkat. V první chvíli jsem se vyděsila, že se mu něco stalo. Po několika dalších zaúpěních však ze sebe vysypal, že potřebuje jít akutně, ale opravdu akutně na WC, ale stále mu utíká klika od dveří a on ji nemůže chytit. Naštvaně jsem vstala a odvedla ho na WC. Asi ve tři hodiny ráno ho máma přivedla zpět do pokojíčku s tím, že seděl opřen o záchodovou mísu a spal. Zda stihl udělat svou potřebu, se asi už nikdy nedovím, ráno si totiž nic nepamatoval.

 

Ani já jsem zřejmě nebyla žádný klidný spáč, několikrát mě máma budila, když jsem se plazila v pokojíčku po zemi. Jednu polovinu noci jsem dokonce strávila sezením nebo spíše spaním v kuchyni u stolu s paličkou na maso v ruce.

 

Ale zpět k mému příteli, jehož nejaktivnějšími nočními činy, které si při vyprávění s přáteli dáváme k dobru, je seznamovací kancelář a  kýble. Seznamovací kancelář je jedno z prvních nočních dobrodružství z našeho společného života. Vše se odehrálo na chatě, kde jsou stěny tak tenké, že slyšíte každé šustnutí. Kdybych to nezažila a nebyla přitom vzhůru, asi bych řekla, že si to někdo vymyslel.

 

Jedné letní noci jsem si četla svou oblíbenou knihu a vtom slyším z vedlejšího pokoje zřetelné zvolání: „Haló! Je tam někdo?“ a z druhé polovičky mé postele se ozvalo: „Tady seznamovací kancelář“ a opět z druhého pokoje: „Dobrý den, já bych si chtěla podat inzerát.“ Další hovor zanikl výbuchem smíchu. Dál jsem to prostě nemohla vydržet. Můj přítel si skrz stěnu telefonoval se svou sestrou. Ráno pochopitelně ani jeden nic nevěděli.

 

Další noc také nebyla na zážitky chudá, můj přítel mě chytil pevně za ruku a ze spaní mi řekl větu, na kterou snad nikdy nezapomenu: „Naposledy jsou ty kýble smutný, já si je vezmu a oni budou šťastný.“ Mluví ze spaní docela často, ale někdy mu není rozumět. Když mu vyprávím, co v noci provádí, tak mi nechce věřit. Při jedné z posledních epizod mi vyčetl, že nevidím tu etiketu, na které má prst (prý jsem byla s ním v práci).  

 

Stále číhám s kamerou připravenou pod postelí, ale jako by od té doby věděl, že mám na něj políčeno, a zatím nemluví. Ale můj čas přijde, a to se bude divit.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY