Rozdíly mezi oběma kluky jsem nikdy nedělala. Žili jsme celý život na vesnici, v rodinném domě. Když byli oba dospělí, oženili se. Standa dostal byt v paneláku, Pavlík vyženil barák v sousední vesnici.
Oběma synům se po čase narodily děti. Starší Pavel na tom byl líp, žil v domku, práce na něm bylo dost a dost, děti měly ale aspoň pohyb na vzduchu. Mladší Standa získal byt dva plus jedna, i jemu se narodily dvě děti.
Všem nám tehdy připadalo v pořádku, že k nám jezdil s manželkou, synem a dcerou na víkend na barák. Prostě trávili volný čas s námi, s rodiči. Pomohli na zahradě, zajistili, co bylo potřeba.
Na druhou stranu také neodcházeli s prázdnou. Protože žili ve městě, museli si všechno kupovat, a tak jsme se jim snažili pomoci, dostávali ovoce, zeleninu, vajíčka.
Mysleli jsme si, že Pavlovi to nevadí, že to chápe, sám měl dost a nikdy nedal ani v nejmenším najevo, že by mu něco chybělo. Nebo že by mu něco vadilo.

Roky utíkaly. Vnoučata byla skoro dospělá, když manžel zemřel. Do té doby fungovalo všechno postaru. Pavel stihl přístavbu u domu, měl časově náročnou práci, jeho žena učila, měla spoustu zálib, zahrada potřebovala taky své. Pavel k nám jezdil na návštěvu v té době sporadicky, hodně jsme si ale volali, kontakt tu byl.
Naopak Standa byl u nás, když to řeknu lidově, pomalu pečený vařený, ale bylo to v době, kdy můj muž ještě žil, ale na zahradu a údržbu vilky už nestačil.
Asi tehdy se oba mí synové jeden druhému úplně odcizili, aniž jsme si toho s mužem všimli, měli jsme své starosti a zdravotní problémy. A také jsme měli za to, že to oběma synům takhle celé ty roky vyhovovalo. Ale to jsme se krutě spletli. Manžel se toho rozčarování naštěstí nedožil...

Když jsem zůstala v domě sama, tak jedno patro bylo prázdné. Měla jsem vážné zdravotní potíže se srdcem, nemohla jsem na nohy. Nechtěla jsem proto zůstat v baráku úplně opuštěná, a tak jsem navrhla Standovi a jeho ženě, jestli by se nechtěli do domu nastěhovat. Kývli na to.

Byla to z jejich strany oběť, když šli ke staré bábě na vesnici, nebo jim šlo o majetek, jak mi vmetl do očí starší syn Pavel?

Nečekala jsem to. Copak by Pavel mohl nechat svůj dům chátrat a nastěhovat se ke mně? A mohla jsem to vůbec po něm chtít? Ale to nejhorší teprve přišlo.

Když se ke mně Standa s rodinou nastěhoval, bylo po idyle. Začal se na mne utrhovat, najednou mu vadilo to a ono. Myslím ale, že byl ve vleku své ženy, ta mě přestala brát na vědomí a jemu nezbylo, než se jí přizpůsobit. Mají spolu děti... Zahradu změnila k nepoznání, najednou jako kdyby se toho nemohla nabažit, že tu žije natrvalo, nejraději by to celé přestavěla. Nebyla k zastavení. Neměla jsem sílu se s ní přít.
Tak jsem se stáhla do sebe, nechtěla jsem překážet. Bydlíme spolu, to ano, nejsem v domě úplně sama, kdybych třeba dostala srdeční záchvat, tak doktora snad zavolají, ale šťastná, šťastná tady nejsem.

Nejhorší na tom je, že starší syn Pavel už za mnou na barák nejezdí, a to od té doby, co tu bydlí Standa s rodinou. Sousedky, také vdovy, mi říkají, že mám být ráda, když nežiju v domě sama a že se mám na koho spolehnout, ale já to vidím jinak.

Žiju se synem a jeho rodinou pod jednou střechou, ale zůstala jsem na stará kolena sama...

Příběh dvaasedmdesátileté ženy, která si nepřála zveřejnit své jméno, převyprávěla