Rozdíly mezi oběma kluky jsem nikdy nedělala. Žili jsme celý život na vesnici, v rodinném domě.
Oběma synům se po čase narodily děti. Starší Pavel na tom byl líp, žil v domku, práce na něm bylo dost a dost, děti měly ale aspoň pohyb na vzduchu. Mladší Standa získal byt dva plus jedna, i jemu se narodily dvě děti.
Všem nám tehdy připadalo v pořádku, že k nám jezdil s manželkou, synem a dcerou na víkend na barák. Prostě trávili volný čas s námi, s rodiči. Pomohli na zahradě, zajistili, co bylo potřeba.
Na druhou stranu také neodcházeli s prázdnou. Protože žili ve městě, museli si všechno kupovat, a tak jsme se jim snažili pomoci, dostávali ovoce, zeleninu, vajíčka.
Mysleli jsme si, že Pavlovi to nevadí, že to chápe, sám měl dost a nikdy nedal ani v nejmenším najevo, že by mu něco chybělo. Nebo že by mu něco vadilo.
Roky utíkaly. Vnoučata byla skoro dospělá, když manžel zemřel. Do té doby fungovalo všechno postaru. Pavel stihl přístavbu u domu, měl časově náročnou práci, jeho žena učila, měla spoustu zálib, zahrada potřebovala taky své. Pavel k nám jezdil na návštěvu v té době sporadicky, hodně jsme si ale volali, kontakt tu byl.
Naopak Standa byl u nás, když to řeknu lidově, pomalu pečený vařený, ale bylo to v době, kdy můj muž ještě žil, ale na zahradu a údržbu vilky už nestačil.
Asi tehdy se oba mí synové jeden druhému úplně odcizili, aniž jsme si toho s mužem všimli, měli jsme své starosti a zdravotní problémy. A také jsme měli za to, že to oběma synům takhle celé ty roky vyhovovalo. Ale to jsme se krutě spletli. Manžel se toho rozčarování naštěstí nedožil...
Když jsem zůstala v domě sama, tak jedno patro bylo prázdné. Měla jsem vážné zdravotní potíže se srdcem, nemohla jsem na nohy. Nechtěla jsem proto zůstat v baráku úplně opuštěná, a tak jsem navrhla Standovi a jeho ženě, jestli by se nechtěli do domu nastěhovat. Kývli na to.
Byla to z jejich strany oběť, když šli ke staré bábě na vesnici, nebo jim šlo o majetek, jak mi vmetl do očí starší syn Pavel?
Nečekala jsem to. Copak by Pavel mohl nechat svůj dům chátrat a nastěhovat se ke mně? A mohla jsem to vůbec po něm chtít? Ale to nejhorší teprve přišlo.
Když se ke mně Standa s rodinou nastěhoval, bylo po idyle. Začal se na mne utrhovat, najednou
Tak jsem se stáhla do sebe, nechtěla jsem překážet. Bydlíme spolu, to ano, nejsem v domě úplně sama, kdybych třeba dostala srdeční záchvat, tak doktora snad zavolají, ale šťastná, šťastná tady nejsem.
Nejhorší na tom je, že starší syn Pavel už za mnou na barák nejezdí, a to od té doby, co tu bydlí Standa s rodinou. Sousedky, také vdovy, mi říkají, že mám být ráda, když nežiju v domě sama a že se mám na koho spolehnout, ale já to vidím jinak.
Žiju se synem a jeho rodinou pod jednou střechou, ale zůstala jsem na stará kolena sama...
Příběh dvaasedmdesátileté ženy, která si nepřála zveřejnit své jméno, převyprávěla
Nový komentář
Komentáře
no ale na kompromis musejí být vždy dva snacha a babička! A něco jiného je jezdit za babičkou občas a nechat ji ve své chaloupce či vzít ji domů a nebo tam vytvářet svůj život taky. V tom je dost podstatný rozdíl! A já přestože bych se jednou o maminku ráda starala vím že jestli se něco nestane tak bych z ní skončila brzo v blázinci! Všude nahrabaný krámy k ničemu a povytahovaný, všechno se může hodit, v bytě není kde hnout a když se jí člověk snaží něco vysvětlit tak všemu rozumí všechno chápe a takhle to určitě chce a pak se to udělá a všechno je špatně a za všechno můžu. Někdy bych jí fakt asi jednu vrazila! Ale to by měla ona navrch jak mám pocit jí jde! Pak taky chudák si chodí stěžovat co všechno jsem jí vyhodili nebo předály a přitom sousedky jí to pochváli a rády by to ode mne chtely taky! Myslím, že jsi to dělá sama! Protože já jsem kompromisu otevřená a snažim se to dělat jak ona říká, ale ona velmi lehce a snadno své rozhodnutí mění a to nejde!
no nevím jak to skutečně je,ale já bych asi chtěla starý barák změnit! Jinak bych zůstala bydlet radši v paneláku i s dětmi, protože abych někde byla jak na dovolené a co a jak mi dovolí tchýně tak na to bych se pěkně.... Měla by se možná zamyslet nad tím co a jak se dělá a jestli se ta maminka neodcizila sama ...
Pipinka: přesně tak...my jsme ¨z téhož důvodu vestavěli dveře na schodiště
jaska: 38 - nechapes, protoze nectes poradne
sisi se totiz pod svuj anonymni prispevek podepsala
Članek je skutečně jednostranný, ale mám pocit, že většina z vás se na něj dívá taky jen z jedné strany.
Starý člověk si už velmi těžko zvyká na nějaké novoty. Zlášť, když je hodně starý a velmi obtížně se učí, má špatnou pamněť a nové technice už nerozumí vůbec.
Taková změna zařízení (nová TV, trouba, pračka, myčka...atd.) může znamenat absolutní bezradnost a závislost na druhých, neboť starý člověk se nové zařízení často už nedokáže naučit ovládat.
A co teprv přestavba. Když člověk léta chodí zrovna do těchto dveří do koupelny a najednou je tu třeba kuchyň. Staří lidé si velmi podrobně pamatují co se dělo před 50 lety, ale rychle zapomenou, že místo koupelny je v prvním patře kuchyně. Takže jakékoliv velké změny mouhou vést u staršího člověka k dezorientaci.
Další věc je ta, že starý člověk už nemá mnoho přátel (neboť většina je mrtvá) a jedinné co jej ještě s přáteli a manželem (manželkou) spojuje, je jeho domov. Starý nábytek, starý dům, stará zahrada - to vše mu připomíná dávno zašlé krásné chvíle, které kdysi prožil. Když to všechno zničíme, nezbudou už žádné vzpomínky. Nyní už si toho nemůže moc užít - trápí ho nemoci, zapomnětlivost, spoustě věcí nerozumí, všechno se mu plete. A i když prožívá krásné chvilky s vnoučaty, tak na ně rychle zapomene, neboť mu paměť neslouží jako dřív. Nebo se mu všechno tak pomotá, že má v hlavě akorát zmatek. A tak mu nezbude, než se ponořit opět do svých vzpomínek.
Pokud zcela změníme prostředít starého člověka, nebo jej vystěhujeme do domova důchodců, vezmeme mu nejen jeho vzpomínky, ale i to, čemu skutečně rozuměl a v čem se dokázal s jistotou orientovat. Jako kdybychom jej uvrhli do velkého bludiště nebo vyslali do ciziny.
Když jsem četla ten článek, napadlo mne, zda se vůbec snacha o změnách zahrady poradila. Vždy se dá najít kompromis, ale musí na to být dva. Zahrada byla zřejmě ve špatném stavu a bylo třeba ji dát dopořádku. Ale určitě se dala změnit (nebo jen pozměnit) tak, aby se to babičce líbilo.
Někdy to nejde a musí starý člověk do domova důchodců. Ale je otázka, zda se mu budeme dál věnovat, nebo na něj zcela zapomeneme. Pokud se však moc zdráhá, stále existuje pečovatelská služba, která nosí starým lidem obědy a dohlédne na to, zda nemají nějaký problém.
My jsme měli velké problémy s babičkou, neboť bydlela ve staré chaloupce sama byla velmi stará a do domova důchodců nechtěla. Ve vesnici nebyla žádná pečovatelská služba a tak jsme se domluvili se sousedy a s doktorkou, aby se na ní občas podívali. Na víkendy a někdy i přes týden jsme jezdili za ní. Nakonec ve své chaloupce zemřela. Bylo velmi těžké se s ní domluvit. Také chtěla spoustu věcí zachovat, a když naši chtěli něco změnit, stálo to hodně domlouvání. Ale kompromis se vždycky našel.
Na staré lidi je třeba hlavně hodně času a trpělivosti. Důležité je umět jim také naslouchat, abychom znali jejich přání i jejich obavy. Je třeba jim vše srozumitelně vysvětlit (a ne jednou, třeba i třikrát).
Já vím, stojí to velké úsilí, ale nezapoměňte, že staří lidé jsou jako děti. Jsou to však lidé a podle toho bychom s nimi měli jednat.
A nezapomeňte taky na to, že jsou to vaši rodiče, kteří se o vás starali. Když jste byli malí, museli vám stejně domolouvat a trpělivě vše vysvětlovat jako to děláte teď vy. A stálo je to často stejně úsilí. Je to jen protislužba za to, že se o vás rodiče starali dobře.
promiňte-omylem jsem aktualizovala
ishi: třeba se zrovna zeptat nemohla. Ale já jen, že mi popis situace připadá trochu hysterický. Není přeci třeba buď "všechny seřvat" nebo se naopak "stáhnout do sebe a nevidět budoucnost". A proč to nemá řešení? Co třeba si se synem a jeho přítelkou promluvit a zkusit vymezit nějaké hranice, které musí dodržovat, jinak ať si najdou podnájem. Což by bylo to nejlepší pro všechny zúčasněné - syn by se osamostatnil a Sisi by měla klid.
no já si taky myslím, že dvě generace se nemůžou ideálně snášet...všude po čase jsou nějaké třecí plochy...mě stačí 14 dnů s maminkou společně na chalupě a mám dost.....
ishi: třeba se zrovna zeptat nemohla. Ale já jen, že mi popis situace připadá trochu hysterický. Není přeci třeba buď "všechny seřvat" nebo se naopak "stáhnout do sebe a nevidět budoucnost". A proč to nemá řešení? Co třeba si se synem a jeho přítelkou promluvit a zkusit vymezit nějaké hranice, které musí dodržovat, jinak ať si najdou podnájem. Což by bylo to nejlepší pro všechny zúčasněné - syn by se osamostatnil a Sisi by měla klid.
O soužití mladých se starými také něco vím. Jsme dvě sestry..já byla vždycky ta , která se zavolala, když bylo něco zapotřebí udělat../Zdenička přeci chodí do práce, a ty jsi doma/...že s ment.post.děckem už mamce jaksi unikalo.Pak se situace přiostřila, přišla jsem o denní stacionář a musela situaci řešit..tím, že jsem sehnala mamce výměnu k nám do vchodu. Sestra byla celou dobu ve velikém klídku, jediné co mě oznámila, že ona si jí k sobě nevezme.
Co dodat? Já jsem na práci a sestřička na umění..takže má obraz a já babičku v baráku.
, že hned první dny jsem VYMEZILA URČITÁ PRAVIDLA SOUŽITÍ.Babička si to totiž představovala tak, že budeme spolu skoro 24 hodin a že do svého 1+1 bude chodit jenom přespávat.
Při "likvidování" starého bytu se setřička ihned objevila..co kdyby tam bylo něco co se hodí? Fajn, nevadí. Ale co mě zabolelo, bylo to, když mamka pronesla: víš ...ten obraz si vezme Zdenička, víš že ona je na to umění.
Nechci vypadat jako hnusná, ale jsem šťastná
No tak to měla dost smůlu. Jasně jsem jí řekla, že ona má svůj život a já také. Že to neznamená, že se o ní nepostarám, že tu nebude na jídlo , že s ní nepůjdu ven, že jí nevykoupu apod. Ale že ona má svůj byt a já také svůj. Tvářila se na to divně, ale já jsem šťastná že jsem to dokázala hned na začátku uvést na pravou míru.
Babička chodí k nám - my k ní, ale pouze jenom jako návštěvy..
Staří lidé jsou ve svých nárocích sobečtí /což ona klidně sama přizná/ chtějí aby je pořád někdo bavil a to už bych ze svého života opravdu nic neměla.
To slovo "návštěva" není výstižné, ale zrovna mě nenapadá lepší. Snad rozumíte.
Sisi: nějak nerozumím tomu, z čeho odvozuješ, že je syn pod pantoflem a proč se budoucí snachy bojíš. Že zasadila záhon kytek? Půjčila si kabát?
Kdo je netolerantní?
Taky bydlíme s rodiči a mám je ráda. Ale až mamince přestane stačit síla na zahrádku tak ji taky změním k nepoznání. Težko někdo kdo od rána do večera pracuje bude několikrát týdně okopávat. Snad to babča pochopí a nebude psát do novin, že už tady není šťastná.
Sisi : Já vím, že se nám to radí, ale nemůžeš přece v 52 letech rezignovat na život. To už budeš po zbytek života ve svém bytě jenom trpěnou překážející bytostí ? Když se ta dívčina chová takhle už teď, co pak, budou-li mít děti a fakt vám všem bude v bytě těsno.
I sebeobětování má své meze. Budeš-li si sama sebe tak málo vážit, že jim dovolíš takhle s Tebou jednat, budou se k Tobě za chvíli chovat jako k rohožce u dveří.
Někdy ani ta snaha o komunikaci nestačí...starý člověk lpí často zcela nesmyslně na svém a žádná změna nepadá v úvahu...
....jsem s tchýní v baráku deset let a za to, jak se naše vztahy změnily, si může jen ona sama....stěžovala si známým
sousedům i v době, kdy jsem pro ni konala nemožné ihned a zázraky do tří dnů...když se mi to doneslo poprvé, tak mě to fakt hodně ranilo
Ja bych chtela videt u tehle clanku nejakej happyend (teda pokud jsou skutecny) - jako jestli tohle rozebrani situace nekdy nekomu pomohlo a jestli se neco zmenilo...
Připadá mi, že paní nekomunikuje - nezdá se, že by jí mladí ubližovali, jen žijí (tak jako dřív) paralelně vedle ní, přitom ona očekávala, že budou žít s ní ... A to je podle mě zásadní úskalí - ona jim nikdy neřekla, jakou má představu soužití a oni si zvolili to, co je jim příjemné. Že se ona cítí opuštěná, to oni pravděpodobně vůbec netuší ...
A k zahradě a přestavování - tady si myslím, že by to mladí měli s babičkou probrat, vysvětlit jí, proč to mění a co je cílem, dát jí prostor k vyjádření a zamyslet se nad tím, co tam dělají. Ne proto, že by neměli právo zahradu (když ji udržují) změnit, ale proto, že v domě nežijí sami a že soužití má být o spolupráci.
My jsme dostali dům od babičky i s babičkou, které je 83 let - je soběstačná a naštěstí nelpí na majetku, přesto, když jsme začali plánovat rekonstrukci (která bohužel s ohledem na špatné základy začíná demolicí), tak jsme návrhy s babičkou probírali - vyjadřovala se k tomu, co by chtěla, jak chce velký bydlení, jestli má nějakou představu o tom, jak bude používat dál zahradu a tak ...
Zatím jsme nenarazili, ať jsme dělali cokoli, to jen okolí (myšleno zeměpisně, ne rodinu) si myslí, že naše babička strašně trpí... Ona přitom při každé příležitosti všem vykládá, jak je šťastná, že se toho baráku zbavila a nemusí se o něj starat ...
Je to o komunikaci, protože málokdo dělá věci ze skutečně zlé vůle ...
Sama: to je zákon schválnosti...kdyby nestavěl, tak tady tchýně bude do stovky.
Žížala: no právě - já jeho počínání taky nechápu - myslela jsem, že staví pro děti - ale je pravda, že obě dům mají - takže fakt pro sebe. Málem jsem mu řekla, že tchýně dřív umře než on postaví
Luciš: Tady se neřeší, kdo kde bude bydlet. Stará paní je v podstatě ráda, že u ní mladí bydlí. Jenom si představovala, že když budou bydlet v jejím domě, že budou skákat, jak ona píská. A ono to tak zřejmě nefunguje. A druhému synovi by si ráda postěžovala, ale on se k ní nějak nehrne a stará paní si to zdůvodňuje tím, že žárlí na bratra, že získal jejich rodný dům.
Sama: kdyz je mu sedesat tak kolik je tchyni proboha ?