Začínají prázdniny. I když jsem školním škamnám odrostla před mnoha a mnoha lety, přepadne mě občas jakási nostalgie, se kterou se v duchu vrátím zpět. Pomyslně odroluju v kalendáři třicet pět let zpátky a alespoň na malou chvíli se opět stanu tou malou, osmiletou holčičkou.

Prázdniny pro mne tehdy znamenaly stan, ohýnek, opečené buřty, babiččin rebarborový koláč a také … letní kino.

Když jsem dovršila osmý rok, stalo se v mém životě něco velmi zásadního. Něco, na co žádná dívka nikdy nezapomene. Poprvé jsem se zamilovala! Naplno, vroucně a oddaně a mé dětské srdéčko tlouklo jen pro ty dva nejúžasnější, nejstatečnější a nejkrásnější.

Ano. Byli dva a milovala jsem je oba stejně. Rozhodnout se jen pro jednoho z nich bylo pro mne absolutně nemožné, i když jsem se poctivě snažila udělat ve svých citech pořádek. Svou nezkušenou a nezkaženou dušičkou jsem tušila, že milovat dva muže naráz, je jaksi nepatřičné a připadala jsem si poněkud promiskuitně. (Tehdy jsem to ovšem nedovedla takto pojmenovat.)

Obden jsem na babičce škemrala dvě koruny na lístek a několikrát do týdne jsem usedala do páté řady letního kina, abych se svými miláčky strávila alespoň tu hodinu a půl. Zírala jsem na plátno jako v tranzu, hltala všechna gesta a slova svých hrdinů a srdce mi tlouklo jako o život.

Který je hezčí, lepší a úžasnější? Kdo z nich se stane mou jedinou a opravdovou láskou? Ne. Rozhodnout jsem se nedokázala, a tak se na několik dalších let usadili v mém srdci oba dva: krásný, spravedlivý a odvážný Vinnetou a mužný a neohrožený Old Shaterhand. Pokojíček jsem měla oblepený jejich fotkami a s dětmi jsme si venku hrály na indiány a bandity. Vyráběla jsem si indiánské oblečky a večer před spaním jsem se ve společnosti těch dvou proháněla na koních americkými prériemi.

Přešlo několik let, žhavá láska k těmto hrdinům trošku pohasla a místo ní zajiskřily poměrně slabé plamínky několika dalších a úžasných filmových mužů. Nejvíce zaplápolal Pavel Trávníček coby princ z filmu Tři oříšky pro Popelku, ale nějaké hlubší city ve mně neprobudil. Jeho fotografie, vystřižená z titulní strany časopisu “Ahoj na sobotu”, sice několik měsíců zdobila zeď mého pokoje, ale – a to určitě uznáte také – proti dvěma výše zmíněným borcům působil dojmem pouhého napomádovaného tajtrlíka.

Až když mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let, seděla jsem opět ve svém oblíbeném letním kině. Dávali film Butch Cassiddy a Sundance Kidd. Ani jsem pořádně nevěděla, na co jdu, šlo spíše o nějaké alespoň trochu smysluplné strávení jednoho prázdninového večera. A stalo se něco neuvěřitelného. Tehdy jsem ho totiž poznala. Svou jedinou, platonickou a celoživotní lásku.

Hned po úvodních záběrech jsem pocítila, jak se tlukot mého srdce zrychluje. Do té doby mně zcela neznámý Robert Redford zvýšil můj krevní tlak během několika sekund k výšinám téměř nebezpečným. “Bože, to je chlap!” řvalo mé adolescentní nitro a já jsem věděla, že mne lapil.

Jenže pak přišlo něco, co ve mně způsobilo opět zmatek a rozervanost. Stejnou, jako v době, kdy mi bylo osm let. Na plátně se totiž objevil Paul Newman. “Ježíš, ten je úžasnej!”

A byla jsem v tom zase. Opět byli dva! A na mě bylo, pro kterého z nich se rozhodnu. Věděla jsem, že tentokrát se rozhodnout musím. Pubertální smyslné představy ovládly můj mozek s takovou silou, až jsem se sama sebe polekala. Ovšem jako děvče nanejvýš cudné jsem věděla, že se dvěma naráz to prostě nemůžu dělat ani ve svých představách.

A tak jsem sledovala plátno, těkala očima z jednoho na druhého, porovnávala, střídavě se přikláněla ve prospěch jednoho a po pár minutách druhého a velmi jsem přitom trpěla.

Když byla má muka již nesnesitelná, rozhodla scéna s kolem. Kdo znáte tento film, jistě si na ni vzpomenete. Humorná scénka Paula Newmana na bicyklu. Nepřekonatelné, úchvatné a skvělé.

Bylo rozhodnuto. Paul Newman se stal mým filmovým idolem, hrdinou a jediným správným mužem na světě.

Od té doby jsem si nenechala ujít jediný film, ve kterém hrál a věřte nebo nevěřte – nikdy ho již nikdo nepřekonal. Ano, je spousta dobrých a skvělých herců, kteří mají charisma a jsou velmi přitažliví, ale na Paula Newmana prostě nikdo nemá.

Od té doby uběhlo dvacet pět let, roky přibyly jak mě, tak jemu. Z mladé holčiny, která kdysi pouštěla fantazii na špacír tak, že by se červenali i vydavatelé erotických časopisů, jsem se stala ženou středních let s již dospělými dcerami. Přesto jsem v pondělí seděla u televize jako přikovaná a sledovala film Soumrak, kde hrál hlavní roli právě ON. Paul Newman.

Začínají prázdniny a já přemýšlím, že se porozhlédnu po programech letních kin. Moc ráda bych si zase sedla do páté řady s lahví citronové limonády a nechala se unášet hrdinskými skutky všech svých lásek.

A co vy? Také jste vzdychali u filmového plátna a v duchu si psali své vlastní scénáře? Nestyďte se a vraťte se se mnou do let svého dětství a dospívání…

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY