Pětasedmdesátiletá Marie chodí proto co nejvíc ven. V zimě se ohřívá v obchodních domech, v létě sedává v parku na lavičce a dává se do řeči s cizími lidmi. S dcerou ne, té je už dlouho na obtíž. Já se stala jednou z těch, které paní Marie obohatila svým pohnutým životním příběhem.

Dejme jí slovo:
S mou dcerou Petrou jsem nikdy neměla žádné velké problémy, pubertou prošla dobře, k horšímu se změnila až po svém prvním rozvodu. Petra tehdy zůstala sama s osmiletou dcerou v paneláku, já chodila do práce a žila v činžáku, měli jsme to k sobě pěšky tak dvacet minut. Každá z nás vedla svůj život, navštěvovaly jsme se, všechno bylo na první pohled v pořádku.


Pak se dcera znovu provdala. Její muž byl o pětadvacet let starší. Brzy po svatbě šel do důchodu. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem asi na obtíž, když jsem tam občas zašla na kafe. Zeťák na mě viděl jenom chyby, ani se tím netajil. Bylo mi líto, že dcera se tím baví, nikdy se mne nezastala. Kuriózní je, že zeť, pokud jde o věk, mohl být mým manželem. Tedy pouze teoreticky, já mu moc neseděla.


Na svoji samotu jsem byla zvyklá, v bytě, kde jsem celé roky žila, mi nic nechybělo. Se sousedy jsem vycházela dobře, zdraví mi taky sloužilo. Jenže pak se to najednou začalo sypat. Zeťák dostal infarkt, pak mrtvici. Stala se z něj troska, která se sama o sebe nedokázala postarat. Petra chodila do práce, dělala v obchodě. Mezitím vnučka dorostla do věku, kdy byla na vdávání, moc se doma neohřála. A tak jsem dceři v její domácnosti pomáhala, jak to šlo, zeťák na tom byl bledě.


A pak to přišlo. Vnučka otěhotněla a najednou vyvstala otázka: kde budou mladí bydlet? Najednou se jaksi rozumělo samo sebou, že v mém bytě. Byl velký, prostorný, v klidné čtvrti, takže miminko by mělo optimální podmíky. Co jsem mohla dělat? Kývla jsem. Už proto, že jsem stejně byla u dcery víc než doma, zeťák se sám ani nenajedl. Dokud se nenarodilo vnučce malé, tak to šlo.


Ovšem pak nastalo peklo. Uvolnila jsem jí byt, začala žít u dcery a ta odhalila svoji pravou tvář. Chovala se jako fúrie, přestala si brát servítky. Byla nesnesitelná, hádavá, v té době na mě křičeli už oba dva. Ona i zeťák. V té době přišla o práci. Našla si sice jinou, ale méně placenou. A tak jsem vždycky, když přišla domů, zalezla raději do pokoje, kde kdysi bydlela vnučka, abych to neschytala. Dcera mi vyčítala, že jí lezu do peněz, přitom jsem jim přispívala na nájem.
Tak jsem si začala kupovat své jídlo. Vyhradili mi v lednici jedno patro. Když bylo hezky, koukala jsem být co nejvíc venku. V zimě jsem chodila po obchodech, v supermarketech jsem vydržela celé hodiny. Bylo tam teplo, potkávala jsem známé, dávala se s každým do řeči.

Bohužel, vztah mezi mnou a dcerou se nezměnil ani po smrti mého zetě. Potají jsem doufala, že se Petra změní k lepšímu, už proto, že to pro ni nebude tak náročné, jako starat se o nemohoucího manžela.
Ale opak je pravdou. Je zlá. Říká se mi to těžko, ale je to tak. Zvykla jsem si na to, že si mnohem víc rozumím s cizími lidmi, nejsou špatní, neubližují, chovají se ke mně slušně. Moc bych dceři přála, aby si ještě někoho našla. Chybí jí sex. To si myslím. Možná i proto je taková. Jestli jí chybí partner, to nevím. Možná si ani nepotřebuje s nikým rozumět, jen se vybít.
Toho, že jsem se vzdala bytu ve prospěch vnučky, nelituji. S ní vycházím dobře. Spíš lituji, jak jsem dceru vychovala. Ale nejsem si vědoma žádné chyby. A tak si říkám, že k horšímu ji snad změnily okolnosti, její rozvod, těžký život s nemocným manželem, ztráta zaměstnání. Ale možná si to jenom namlouvám...

Odborníci, kteří se věnují problematice starých lidí, přiznávají, že ne každý starý člověk ví, co má v situaci, v níž se ocitla paní Marie, udělat. O radu jsem požádala sociální pracovnici pražského domova Sue Ryder v Praze slečnu Jarmilu Konečnou:

"Mnozí ze seniorů ani neumí takovýto problém pojmenovat, často se s tím, že doma zažívají příkoří, nikomu ani nesvěří, brali by to jako osobní prohru," potvrdila sociální pracovnice domova Sue Ryder v Praze 4 Jarmila Konečná. "Může se stát, že něco málo vytuší třeba nejbližší sousedé. Pro staré lidi je nesmírně tíživý a nepříjemný nejenom fakt, že trpí, ale i skutečnost, že se tak děje právě v rodině."


Podle sociálních pracovníků je škála nepříjemností, které staří lidé v podobných situacích zažívají, hodně široká. "Často se v těchto rodinách kupříkladu manipuluje s byty, senioři mohou například skončit v domově důchodců jenom proto, že někdo nakládá s jejich bytem," upozornila Konečná. "Stávají se bohužel i takové případy, že dospělé děti mají dispoziční právo k účtu seniorů, takže si z jejich konta berou peníze. Starým lidem pak často zbývajé prostředky pouze na to nejnutnější."
Hodně častý je psychický teror, kdy příbuzní starého člověka trestají například nezájmem. O fyzické násilí naštěstí, pokud mám ty informace, nejde."

Staří muži a ženy, kteří se dostanou do takto tíživé siutace a nevědí si rady, se mohou obrátit telefonicky například na tísňovou linku pro seniory, což je číslo 800 157 157.

 

Důležitá poznámka: křestní jména ve čtenářském příběhu jsou opět s ohledem na skutečné aktéry raději změněna, aby nebyla odhalena jejich identita.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY