Každá matka vie, aké to je, bojovať o život, šťastie a úsmev svojho dieťaťa.
Medzi nami sú však aj matky, ktoré práve v mene lásky k svojmu dieťaťu spravia najťažšie rozhodnutie v svojom živote...
Vzdajú sa SVOJHO dieťaťa...
Martina je 33 ročná žena, ešte donedávna žijúca v celkom spokojnom manželstve.
Porodila a vzorne sa stará o 3 malé deti.
Posledné roky však ich vzťah začal mať trhliny, ale všetko sa to "zosypalo" až pred asi dva a pol rokmi, po narodení posledného dieťaťa.
Ona bola na materskej dovolenke, v tom období jej manžel ochorel, z choroby sa síce dostal, ale prišiel o prácu a vinou depresií a pocitov menejcennosti začal so závislosťou na automatoch a k tomu všetkému začal piť.
Keď ju prvý krát zmlátil tak, že musela vyhľadať lekársku pomoc, rozhodla sa pre rozvod.
Rozviedli ich na prvýkrát.
Po rozvode s ním ešte chvíľku bývala v spoločnom byte, asi 5 mesiacov po pôrode ich posledného dieťaťa ju však k tomu všetkému znásilnil.
Odsťahovala sa so všetkými tromi deťmi k jej rodičom.
Stále dojčila, takže to, že otehotnela si všimla až v piatom mesiaci tehotenstva, keď bolo jasné, že na interrupciu je už neskoro.
Celé týždne rozmýšľala, čo urobí.
Nemala nič. Žila zo svojej materskej dovolenky, privyrábala si pletením svetrov po nociach, skoro nespávala a aj tak bola v situácii, že keby jej nepomáhali jej rodičia, tak veľakrát by nemala peniaze ani na najzákladnejšie veci.
Najstaršia dcéra, na pokraji puberty sa jej snažila pomáhať, ale v ten deň, keď prišla zo školy s plačom, ako sa jej deti smejú, keď im povedala že na školský výlet nepôjde, pretože proste na neho nemajú peniaze, Martina sa rozhodla.
Nemôže si dovoliť ďalšie dieťa, ak naozaj nechcú trpieť hladom.
A rozhodla sa.
Z lásky k svojmu nenarodenému dieťaťu podpísala adopciu ešte predtým, ako sa narodilo.
Posledné 3 mesiace tehotenstva donekonečna utešovala svoje dieťa, ktoré sa prejavovalo ako veľmi živé, že to robí z lásky k nemu.
Viac – menej však chcela presvedčiť samú seba.
Rozprávala mu po nociach, že ak sa raz dozvie pravdu, musí pochopiť, že to spravila z lásky, pretože chce, aby malo kedy všetko, čo ona mu nemôže poskytnúť.
Keď sa prihlásili pôrodné bolesti, modlila sa, aby sa zastavil čas, chcela mať svoje dieťa pri sebe čo najdlhšie.
Jej malý suverén sa však pýtal na svet rýchlo.
Pri cisárskom reze, v anestéze porodila dieťa, ktoré nikdy nevidela.
Po pôrode za ňou bola sociálna sestra, ktorá sa znova ubezpečovala, či si Martina svoje rozhodnutie nerozmyslí.
Podpísala papiere a prosila pani so sociálky, aby jej dieťa naozaj dali dobrým ľuďom.
Dala svojej dcére meno.
Meno, ktoré jej adoptívni rodičia môžu zmeniť po roku, keď podpíše definitívnu adopciu.
Pani jej porozprávala o manželoch, ktorí už teraz chodia jej dieťa navštevovať a ktorí po 11 ročnom čakaní na vlastné chcú dať tomu Martininmu všetko, čo ona mu kedy dať nemôže a ktorí sú pripravení milovať jej dieťa tak, ako svoje vlastné.
O manželoch, ktorí svojej adoptívnej dcére nechajú meno po jej pravej matke.
Papiere podpísala a o niekoľko dní odchádzala z pôrodnice.
Sama.
Vonku stretla šťastnú mamičku, čakajúcu na taxík, aby svoje novorodeniatko odviezla domov.
Jej dieťa zostalo za stenami budovy, ktorú práve opúšťala.
Ona išla sama so zlomeným srdcom, ktoré ju zúfalo bolelo.
Mala ešte rok na to, aby svoje rozhodnutie odvolala a dieťa jej vrátili.
Za ten rok si prežila svoje peklo.
Nielen od okolia, ktoré nechápalo, ako sa mohla vzdať vlastného dieťaťa, ale prežívala aj svoje vlastné, vnútorné peklo, ktoré jej nedalo spávať.
Po roku podpísala aj posledné papiere.
Svojho dieťaťa sa definitívne vzdala.
V mene lásky k nemu.
Nikdy by mu nemohla dať to, čo mu mohli dať jeho náhradní rodičia.
Niektoré to totiž robia z toho najčistejšieho citu.
Spravia to pre budúcnosť svojho dieťaťa, spravia to z lásky k nim.
Martina nemohla nikdy svoje dieťa vidieť.
Mohla ho len milovať.
A to robí doteraz.
Od toho dňa si do svojej každodennej modlitby pripája formulku, aby Boh jej dieťa ochraňoval..
Nech už je kdekoľvek...
Nový komentář
Komentáře
Sandy: Nenapsala jsem, že VŠECHNY :o) Leč v mém okolí dětské sestry mám poněkud jiné příklady
Luciš: viz moje otázka 203 - už znáš 100%-ni antikoncepci? Jak víš, že kdo má víc dětí, má je čistě z touhy po dětech? :o) Mám celkem dost kamarádek - známých, kterým se děti jaksi zadařily náhodně (i přes HA). Pravda, některé to řešily potratem, ale pro jiné potrat řešení není
Mirka: ty jsi naivka, zkoušela jsi někdy sama vychovávat jediné dítě? Já ne, ale dovedu si představit, že když chce dětem zajistit lepší budoucnost musí něco obětovat.
bobina:moje setra nemůže mít dětia taky čeká na adopci a přesto bych jí svoje dítě nedala!a to mám tři a ona žádné!
Eva_Fl: Mám pocit, že z chlastajícího nezaměstaného gamblera se špatně něco vyráží i všude jinde ...
Lesana: ja se radeji do tehle debaty ani nebudu poustet, protoze stat, ktery neni schopen zajistit, aby ex platil vyzivne na deti....
Vypinam, odchazim....
Gianna: Ptala jsem se proto, že tu padlo, že prostě budu mít tolik dětí, kolik jsem schopna sama uživit a tečka. Ano, zdá se, že opravdu neexistuje 100%-ní antikoncepce. Takže i když i já sebe považuju za zodpovědnou a dokonce i myslím mozkem, přesto nemůžu dát ruku do ohně za to, že nepočnu potřetí. A pokud nepřestanu sexovat, tak nedejbože i počtvrtý... Ano, sterilizaci odmítám (stejně jako se mě už nějaký ten rok zubařka marně snaží přesvědčit na preventivní vyoperování moudráků) a hormony mi nedělaly dobře, takže se můj okruh ochrany poněkud zúžil na ty méně spolehlivé metody. K té "zkoušce" - proč myslíš, že Martina neobstála? Myslíš, že víc obstála třeba jedna moje kamarádka, která ke dvou dětem vlastním a dvou v péči přítele i přes HA otěhotněla, šla na potrat, a pak brečela, že dítě dala pryč? Nebo snad víc obstála mamina, které bylo jedno dítě sociálkou "zabaveno" a při dalším těhotenství ani nešla na potrat ani dítě nedala k adopci? A kde kdo píše o sociálních dávkách? Pokud jsem si všimla, Martina žila z mateřský a na ní si snažila peníze přivydělávat. Takže proč hned odsuzovat, že kdo má víc dětí, automaticky natahuje ruku po podpoře?
Netuším, jak na Slovensku, ale v ČR otcové výživné platit NEMUSÍ. Teda - teoreticky samozřejmě ano, ALE... Osobně znám jednoho, který si radši šel sednout asi na půl roku do lochu, než by svý ex poslal nějakou korunu. Je OSVČ, sám si určuje, kolik korun přizná ke zdanění... Měli jsme zaměstnance, který od nás najednou vystřelil jak vystřelený šíp. Divili jsme se - proč. Nu, protože by měl platit alimenty, jeho exka se domákla toho, kde nyní pracuje a navíc si u nás hodně vydělá, takže by musel hodně platit, takže je na čase změnit zaměstnání a nechť si ex znova pátrá...
Eva_Fl:
Lotka: Vivian: Proč nesedí? V článku se přeci píše, že znásilnění proběhlo až nějakou dobu PO rozvodu, takže těch 300 dní nebo kolik opravdu nemusela stihnout a mohla otce nepřiznat. Třeba.
Já sama sebe si v té situaci představit nedovedu - když si vezmu, že bych měla na výběr být matkou-samoživitelkou čtyř dětí, nebo jít na potrat, nebo dát dítě k adopci... Jedno řešení mi přpadne horší, než druhý a ať bych si vybrala jakýkoli, určitě bych si ho vyčítala :o(
Konopnikova:
to jsem viděla taky. Ale ta paní byla Češka, na Slovensku nejspíš mají soc, dávky nižší, tam je sociální politika přece jen trochu jiná.
Myslím ale, že ona nerodila děti jen kvůli vyšším sociálním dávkám, aby si vydělala. Myslím, že pokud má člověk pět dětí, tak to stojí spoustu peněz a třicet tisíc je tak akorát...
Osobne Martinu nelituji, ani ji neodsuzuji. Je to jeji problem a s nim take bude zit.
puklo, kdybych sve dite dala pryc. A priznam se, ze bych sla take radeji slapat nekam chodnik, nez zit s vedomim, ze mam nekde dite a nevim jak mu je a jestli je v poradku.
Mam kamaradku, ktera udelala to same. Dlouho nemohla mit deti a najednou rodila jedno, za druhem. Treti dite dala k adopci svemu bezdetnemu bratrovi. Byla jsem s ni, kdyz se rozhodovala a kdyz to i udelala. Bylo to jeji rozhodnuti a ja to tak brala. Otec ditete s adopci musel souhlasit.
Osobne bych neco takoveho nedokazala udelat. Asi by me
Eva_Fl: není to jen několik týdnů, je to 300 dnů (Zákon o rodině, hlava třetí, § 51, odstavec první)
Ale - § 57, odstavec první - Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se
jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem.
V paragrafu 67 se říká, že "k osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce
osvojovaného dítěte." - z toho moc moudrá nejsem. Nevím, zda stačí souhlas jednoho zákonného zástupce, tedy matky, a nebo zda se tady pod pojmem "zákonný zástupce" myslí oba rodiče, tak to přece v praxi bývá. Zákonným zástupcem dítěte jsou oba jeho rodiče...
Jinak jak si ten zákon tak prohlížím, je to pěkná vobluda... hlavně ty mlhavé formulace, které si každý může vykládat jak chce. Už se nedivím, že je u nás taková potíž s adopcemi.
Nepochopi ten,kdo tuto situaci osobne nezazil.Odoudit tuto zenu,na to nema nikdo pravo,musi to byt pro ni velice tezke.
Vivian: i kdyby dite nebylo manzelovo, jako manzelovo se bere a to jeste i nekolik tydnu po skonceni manzelstvi...
Manzel se k tomu podle zakona vyjadrit musi - pokud Slovensko nema jiny zakon... MUSI dat souhlas....
MONIKO - jak to je?
Libča: to víš že musela být silná. Na tohle člověk musí mít žaludek...
Eva_Fl: o.k., ale pokud se k tomu vyjadřovat nechtěl, tak nemusel, ne? Já nevím, s tímhle zákonem nemám zkušenost.
Vivian: pocit nepocit, to je zakon!
teda musim rici ze reakce Sandy je uzasna... to co tu napsala je vic nez pravdive.
Ja bych se decka nevzdala....je to zivot.... uz od zacatku to je zivot prominte ale proste nejsem zastancem interrupci, a adopce??? nevim.... ja si porad rikam nerikej NIKDY NIKDY ale stejne...
Ona zena musela byt moc silna aby se toho decka vzdala... ja bych to nedokazala.....
Lotka: třeba měl špatný svědomí z toho, že se to dítě vlastně narodilo díky jeho trestnému činu (poté, co ji znásilnil) a tak se do toho radši nechtěl plést... Nebo už mu to bylo jedno...
Eva_Fl: No pár věcí tady nesedí, co? Podle zákona byl otec dítěte její bývalý manžel, i kdyby ho chtěla zatajit, tak to nešlo. Je mi taky divné, že rozhodovala jen ona.
Vivian: Viv, ja ale ctim, ze to bylo jeji rozhodnuti - nemam pravo ji za to soudit... Jak se s tim ona vyporada........?????????
Ted me jeste napadlo - jen matka rozhoduje o adopci - kdyz je otec znamy? ON nemusel dat souhlas?
Eva_Fl: já si nejsem jistá, jestli to rozhodnutí bylo to nej... Kdyby si byla děťátko nechala, musela by se sice hodně ohánět, aby se měli tak dobře, že by nejstarší dcera mohla jedzit na školní výlety... Ale teď nebude dne, aby si nevzpoměla na svoje dítě, které nechala cizím lidem. Já si vážně myslím, že to nemusela řešit takhle drasticky.
Připomíná mi to podobenství o lišce, která se chytí do pasti a aby vyvázla, uhryzne si nohu...
bóďa: jakmile nejdes s davem, je to spatne... Tady se vetsinou jedna rozplaca - a vsechny ostatni placaji taky jak pominute...
Vsechno, co se stane jinym, ze muze stat i nam - nikomu nepreju, aby se jednou musel rozhodovat jestli da dite k adopci, protoze na dalsi dite proste nema...
Porad mi ale nejak unika, co je s tim jejim muzem...
Jak to, ze se financne nepodilel a asi nepodili?
Jak to, ze je dospela zenska na krku rodicum ( jeste s detma navrch )?
Je pravda, ze konejni jako antikoncepce mi prijde uhozene...
Znala jsem jednu zenu, ktera dala dite k adopci, protoze ten, koho milovala, si to dite nepral ( nebylo jeho )... Byla to moje zamestnankyne a mela jinou volbu, mohla se vykaslat na naprosto bezcenneho cloveka a dite si nechat. Nabidla jsem ji velkou financni pomoc, pomoc s bydlenim, byla jsem za ni jeste v porodnici, at si to rozmysli... NE.
Nevim, jak je stastna... Ale myslim ze vim, na co mysliva den co den, noc co noc....
Ja si te Martiny vazim za to, ze udelala zrejme nejtezsi rozhodnuti ve svem zivote - a mozna diteti zajistila lepsi zivot, nez by melo s ni.
Urcite k tomu potrebovala posbirat hodne sily...
Ze se nerozhodla jinak - a nepere se s situaci jinym zpusobem, to si musi srovnat sama... Myslim, ze je vzdycky cesta, jen ji najit...
Neumim si predstavit, jak bych se zachovala ja, ale asi jinak, pokud bych byla v poradku...
Ale ja jsem ja a ona je ona...