Nebudu ze sebe dělat hrdinku, ten pláč mě vyděsil. Bylo v něm cosi, jak to jenom nazvat, cosi srdceryvného a tak nezvyklého, a přesto známého, cosi, co nedokážu pojmenovat.

 

V první chvíli mě napadlo zavolat správcové, ale vzápětí jsem tuto myšlenku zavrhla a sama sebe přesvědčovala, že to není nutné, můžu tomu na kloub přijít sama.

 

Pláč neustával, trochu jsem se zaposlouchala a odhadla, že se může ozývat z bytu v prvním patře. Proč bych nemohla sejít dolů a prostě zazvonit, představit se a zeptat se sousedky, jestli nepotřebuje pomoci?

 

Ujednáno, že mě to nenapadlo hned. Sbíhám do prvního patra, zvoním a …. nic se neděje, nikdo neotvírá. Tady na chodbě pláč slyšet není, a tak si najednou nejsem jistá. Možná jsem nezvolila ty správné dveře, zkouším ještě další byty, ale zase nic…

 

Najednou na mě padá hrůza a děs, jsem v celém domě sama samotinká. Tedy kromě té plačící ženy, která může být v kterémkoliv bytě a rozhodla se na zvonění nereagovat. Jsem z toho trochu zmatená, ale zároveň si uvědomuji, že to nemusí nic znamenat, je všední den dopoledne, většina lidí je v práci, a ta žena možná jen potřebuje soukromí nebo moje zvonění neslyšela.

 

S pocitem, že jsem udělala co jsem mohla, se vracím do svého bytu, nevím proč, ale najednou jsem ráda, že mám dnes noční službu a nemusím tu ještě spát. Pro jistotu vcházím na záchod, pláč ustal a já si najednou uvědomuji to ticho, které nastalo, úplně ho slyším. Je to jako ve filmu, přesně ten okamžik, kdy se kamera zastaví v tmavém koutě a všichni čekáme na to, co se stane. 


Ale toto není film, tady se nic neočekávaného nestane, nemusím se ničeho bát. Pohledem ulpím na vaně usazené na mosazných nožkách se starožitnými kohoutky, bože, připadám si jako kdybych vplula do jednoho z těch luxusních časopisů o bydlení. Všechny obavy jsou rázem pryč. 

 

A najednou vím, co udělám. Během hodinky jsem v bytě i se svými zavazadly, k tomu nádhernou bílou osuškou, pěnou do koupele a sadou vonných svíček. Zatímco se nořím do  pěny a relaxuji, přemýšlím, že co nejdříve pozvu všechny svoje kamarády a ten skvělý podnájem pořádně oslavíme. 


Najednou ucítím závan chladnějšího vzduchu, plamínky svíček se mírně zachvějí, zavírají se mi oči, je mi trochu zima…. Že bych snad zůstala ve vaně příliš dlouho? 

 

V mžiku jsem oblečená  a už scházím po schodech do společné haly, moje dlouhé šaty jemně šustí, jak se dotýkají schodů. 

 

„Viktorie, drahá, to jsem rád, že už jsi připravena,“ přistupuje ke mně pohledný muž ve smokingu s takovou samozřejmostí, až mi to bere dech. Měla bych ho znát, ale v hlavě mám prázdno, silně mi připomíná mého kamaráda Honzu. 

 

„Hosté, už nás očekávají,“ pokračuje onen muž a vede mě dál do jídelny.

 

Najednou se mi vrací paměť. Proboha, jak jen jsem mohla zapomenout, dnes máme zásnubní hostinu a do půl roku budeme manželé.  „Jan a Viktorie“. Tolik jsem se na tento den těšila, tolikrát jsem se zálibou vyslovovala naše jména společně. Ano, ode dneška bude toto spojení skutečné a pak po svatbě už na celý život. 

 

Hosté nás vítají, blahopřejí nám. Jsem nevýslovně šťastná, pozornost všech je  dnes soustředěna jen a jen na nás dva, připíjíme si francouzským vínem, Jan mi navléká na prst zásnubní prsten, hostina začíná, ale já nemám na jídlo ani pomyšlení, těším se na  tanec, kdy mě budou svírat pevné paže mého snoubence. Vyhlédnu z okna, větve stromů jemně ševelí, jen vzdáleně slyším zvuky příborů a nějaký další zvonivý zvuk, všechno se mi jaksi vzdaluje, snad neomdlím uprostřed hostiny….


Procitám ve vaně plné studené vody, pěna už opadla a po celém těle mám husí kůži. Z pokoje se ozývá mobil, podle zvuku soudím, že některý z mých kamarádů. Je to Honza a hned mě zavalí spoustou otázek ohledně mého nového bydlení, takže tamtamy pracují spolehlivě, myslím si.


„Něco jsem si o tom domu z toho tvého  inzerátu zjistil,“ říká nakonec tajuplně a dodává, že se za mnou staví v práci.  Což mi připomíná, že musím trochu pohnout zadkem, abych tam stihla přijít včas. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že se budu ráchat dvě hodiny. Asi jsem musela usnout, protože si připadám jako omámená  a mozek mi pracuje želvím tempem.


Dolů sjíždím výtahem, jsem překvapena, že tu ještě je. Ale kde jinde by tak asi měl být. Nakouknu směrem k jídelně, jestli neuvidím někoho z ostatních nájemníků, ale v místě, kde by měl být vchod do jídelny je pouze stěna a na ní obraz…Něco se mi plete, správcová přece o žádné jídelně nemluvila.

 

Zamyšleně si třu prostředníček levé ruky, vidím na něm něco jako rýhu po prstenu, hloupost, prsteny nenosím.  Přemýšlím, proč dělal  Honza takové tajnosti. Copak asi  zjistil? Trochu mě ta jeho náhlá péče mate, ale co, hlavu si s tím dělat nebudu.  Stejně se mi zdá, že z té radosti nad bytem tak trochu blbnu. A kdo ví, co jsem to dopoledne slyšela ze světlíku. Klidně to mohly být nějaké zatoulané kočky.

Trochu zvesela, děvče, říkám si. Kupuji si lehkou svačinku a do recepce vbíhám právě včas, aby mě nezahlédl šéf.

 

Hlasovat můžete v anketě ZDE .

Reklama