Dům na předměstí – kapitola druhá – Já a můj nový byt

 

Jako když hrom uhodí, jako blesk z čistého nebe, zůstala jsem jako zkoprnělá a běhal mi mráz po zádech… tak takováhle propraná klišé a oblíbené větičky všech autorů mi v tu chvíli letěly hlavou, protože jsem je in natura právě prožívala. Zůstala jsem chvíli bez hnutí sedět, pak se zavrtěla na prkénku a jen tak, mimoděk jsem potřásla hlavou, jestli mi náhodou nezalehlo v uších. Nezalehlo, neměla jsem v nich vodu ani voskové ucpávky či mazové špunty, opravdu jsem slyšela ženský pláč a jeho intenzita nepříjemně narůstala. Dnes už podruhé jsem byla vytržena z pocitů blaha negativním podnětem, který byl i tentokrát pro mě nejasným znamením, že, ačkoliv nevím proč, tady asi něco nehraje.

 

Na prsou se mi sevřelo, protože pláč zjevně patřil mladší ženě, možná i ženě mého věku a zněl naplno hlubokým neštěstím nebo žalem. Opravdu mi v té chvíli nebylo právě fajn, a tak jsem se rozhodla urychleně opustit onu místnůstku a přijít té záhadě na kloub.

 

Jak to udělám, o tom jsem ale v tu chvíli neměla ani ponětí. Mou oblíbenou četbou jsou však knížky Agathy Christie, a tak mě napadlo, proč si jednou konečně nezahrát na slečnu Marplovou mladší. Už už jsem se viděla v květovaných šatičkách, slamáku s růžovou stuhou a taškou s pletením…

 

Sama pro sebe jsem se při té představě uchechtla, ale v tu chvíli mě zároveň přepadl pocit studu. Důvodem pláče té ženy mohlo být klidně úmrtí v rodině, mohla to být i týraná žena, jak mě napadlo pod vlivem nedávné billboardové kampaně… a smích mě přešel úplně. Musím zjistit, co za tím vězí, pokud tady mám bydlet s čistou myslí a klidným srdcem.

 

Kroku, opustit můj nový záchůdek, ovšem musel předcházet krok - dokončit započatou proceduru, k čemuž mi bylo zapotřebí toaletního papíru. Přísahala bych, že když mě správcová prováděla po bytě, byl tady, a to v počtu několika ruliček. Ale teď, jako by se propadl do země, jako by i on zalezl kamsi před tím pláčem, který už mi zalézal i za nehty. Fakt tady nebyl ani čtvereček!

 

Prekérní situace… ale nejsem až tak velká hňupka a jelikož poměrně často cestuji vlakem, nechybí v mé osobní výzbroji ani několik balíčků papírových kapesníčků. Měla jsem je s sebou i tentokrát, ovšem v zůstaly v obývacím pokoji v mé kabelce. A tak jsem opustila keramiku a svůj křest WC v novém bytě zakončila krůčkovým tancem do obýváku a zpět, s kalhotkami u kotníků. Každý, kdo takhle kdy poskakoval po bytě, mi jistojistě dá zapravdu, že nahý zadek na důstojnosti dvakrát nepřidá. To jsem teď ale nijak neřešila – ze dvou důvodů - jednak byl byt od dnešního dne na dva roky můj a pak - byla jsem tu sama.

 

Když jsem ale, krok-sun-krok, docválala zpět na toaletu a dokončila započaté dílo, postřehla jsem určitou změnu – bylo tu ticho a neslyšela jsem už žádný pláč. Spláchla jsem a rychle se přesunula ke světlíku, uši nastražené jako radary… ale opravdu nic.

 

Stoupla jsem si na špičky, abych lépe viděla, neboť okno vedoucí do světlíku bylo dost vysoko. I to však bylo málo; přistrčila jsem si tedy malou stoličku, jak moje babička říkávala - „štokrlátko“ - a vystrčila jsem hlavu z okénka.

 

Světlík v našem domě na předměstí byl asi jako jiné světlíky jiných domů – na dně pár odpadků (všude se najde nějaký čuník), trochu špinavý, trochu vlhký a divně strašidelný, čili nic neobvyklého. Můj byt byl v prvním patře, tedy uprostřed, a já tak měla dobrý výhled na světlíková okna ostatních bytů – těch pode mnou, nade mnou i toho vedle mne. Šest bytů na jedné straně domu, kde jsem ode dneška bydlela, šest na druhé. Všechna okna byla teď ale zavřená, a tak z mého prvního detektivního pátrání nevzešel žádný kloudný výsledek – na nic jsem nepřišla. Nevím, co jsem, vlastně čekala, ale i tak mě to dost zamrzelo.

 

Pocit zklamání, vlastně stejně jako jakákoli jiná silnější emoce, ve mně vyvolaly touhu po kofeinu a já zamířila pokřtít druhou místnost, ovšem kapku jiným způsobem…

 

Kuchyň byla opravdu překrásná, sálalo z ní teplo domova; všude dřevo, velký, rodinný stůl, zatím prázdné police, pár zaplněných hrnci a nádobím. Cítila jsem, že tady budu pobývat ráda. Klid, vůně dřeva a koření, z něhož mi jasně utkvěla pouze skořice, mě opět ukolébaly do stavu blaženosti z vlastního bydlení. Moje nadšení k bytečku se vrátilo i se zjištěním, že zde předchozí majitel zanechal několik balíčků vakuově balené kávy. Nechyběla ani rychlovarná konvice, a zda součástí bytu bylo i nádobí, jsem se správcové samozřejmě nezeptala, ale evidentně bylo. V prostřední poličce nad linkou jsem objevila několik opravdu krásných hrníčků, a tak jsem už brzy seděla u šálku kouřící kávy a vdechovala její uklidňující vůni. A pak mě něco napadlo…

 

Bylo víc věcí, na něž jsem se správcové nezeptala, a to hlavní, co mě teď trápilo nejvíc, byli sousedé. Jak to, že jsem se nezajímala, s kým budu sdílet střechu nad hlavou? Možná bych teď měla aspoň tušení, čí pláč mi dnes zamotal hlavu.

 

Připadala jsem si dost hloupě, vždyť jsem, omámená tím úžasným bydlením, vypustila tolik věcí a otázek, a to jsem jinak fakt bytost značně praktická… zase mě asi ovládlo moje naivní, zlé a stupidní dvojče. Jestli vám teď otázka mého „dvojčete“ vrtá hlavou, rovnou říkám - nečekejte žádné čáry, podfuky ani duchařinu, jsem prostě Blíženec; takové kafe s mlíkem, čaj s rumem a šampon s kondicionerem – prostě dva v jednom. A byt dnes od správcové přebíralo mé blbější dvojče, k mé smůle.

 

Nezbývalo, než dohnat zameškané a vydat se na soukromou procházku domem…  

Reklama