A jak si tak příjemně trůním a s láskyplným pohledem přejíždím bleděmodré kachlíky, tu se moje idyla zadrhla jako jehla starého gramofonu na tisíckrát jeté desce... ze světlíku jsem uslyšela usedavý ženský pláč.

 

Po chvíli jsem se vzpamatovala, a to víte, ženská zvědavost mi nedala a chtěla jsem – ne, něco mě prostě silně táhlo k tomu světlíku – zjistit, co za neštěstí způsobilo takový pláč.

 

Ze světlíku vycházelo takové to krásné podvečerní světlo a ještě něco, no, já nevím, nedokážu to popsat, jakoby  z něj šel takový zvláštní pocit. Okno do světlíku bylo značně zaprášené, zřejmě se dlouho nepoužívalo. Vzala jsem za kliku a trhla. Rána. Ženský pláč ustal. Skoro jsem nedýchala. Proč to vlastně dělám? Zvláštní pocit sílil. Stála jsem tak celou věčnost, prach z okna se pomalu usazoval, přes večerní světlo byla vidět každá částečka, která se chtěla tvrdošíjně vrátit na své původní místo. Když vtom – zase ten pláč. Tentokrát jsem byla opatrnější, okno po mém prvním trhnutí povolilo.

 

Pomalu jsem se vykláněla do světlíku. Proč se musím tak třást? Další rána. Světlo a hned tma. Zvláštní zatuchlý závan vzduchu se mi vtírá do obličeje.

 

A tam dole... je to snad sen nebo jenom nějaké mžitky? Odrazy sluníčka? Pořád nevím, něco jsem tam zahlédla… ale CO? Mozek nedokáže tak rychlý sled událostí zpracovat, a tak ten obraz ztrácím kdesi hluboko v mysli…

 

Co vám mám povídat,  od té události se snažím vsugerovat, že to snad měl jenom někdo zapnutý televizor, a snažím se zatlačit argument, že do tohoto světlíku vede jen okno z mého bytu a někoho z bytu nade mnou, ve kterém asi nikdo nebydlí, soudě podle trvale zatažených rolet.

 

Vůbec je tenhle dům asi dost neobydlený. Sousedi v okolí se chovají odtažitě. Všichni se domu vyhýbají jako čert kříži. Už jsem tu týden a nepotkala jsem ani jednoho souseda. Teda, když se nepočítá ta příhoda s Pláštěm, jak mu soukromě říkám.

 

Jedno ráno spěchám do práce (no jo, kdo z vás nikdy nezaspal?),  sbíhám ze schodů, ještě poslední otočka k východu, když vtom zahlédnu muže v  plášti. Jen tak se přede mnou mihnul, krásný vysoký blonďák, atletická postava, elegantně oblečen, no prostě moje roční sexuální absence se chtěla ihned seznamovat. Jenomže když jsem za ním vyběhla ven, nikdo na ulici nebyl, ani zvuk odjíždějícího auta nebylo slyšet. No nic, asi je jeho atletická postava ve větší formě než mých 68 kilo.

 

Ten den jsem v práci pořád dokola přemýšlela o těch dvou událostech a domě č. 24. Je to tak zvláštní pocit, když cítíte, že se něčeho bojíte, ale zvědavost vás žene dál do toho tmavého lesa, jakoby někdo ve vás chtěl pojmenovat tu věc, ze které jde strach, a tím z ní udělat naprostou banalitu. Přesně to jsem cítila já a umínila si, že se pokusím zjistit víc o tom zvláštním domě.

 

Snad díky těm zmateným pocitům se mi v noci špatně usínalo, jedna myšlenka střídala druhou snad větší rychlostí, než je rychlost světla, motaly se jedna do druhé, míhaly se mi před očima, až jsem začala pomalu padat a padat kamsi do hlubin snění….

 

A znovu slyším ženský pláč. Znovu stojím před tím oknem do světlíku.  Zase beru za kliku.  Nakláním se. Ne, tentokrát si ten obraz nechci nechat uniknout!

 

Vzpomínka letí mým mozkem. Je tak mlhavá. Vynořuje se snad až z toho nejhlubšího podvědomí. Tam ho  ukryl můj strach. Strach z toho, co jsem viděla.

 

Obraz v mozku pomalu dostává jasnější kontury. Ten divný nepopsatelný pocit se vynořuje s ním. Je tak intenzivní. Tak hmatatelný.

 

Vidím dívku, je tak malá. A ty její vlásky. Takovou záplavu rudých vlasů jsem ještě neviděla. Pláče. Chci ji pohladit, utěšit. V záplavě slz tiše šeptá jedno slovo.

Nerozumím.

Jdu blíž.

Holčička zvedne hlavu. Její zelené oči jsou tak pronikavé, tak dospělé.  

Je tu ještě něco.

Zvláštní pocit se násobí, tupí moje smysly…

 

To snad né.

NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ…..

 

 

Hlasovat můžete v anketě ZDE .

 

 

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY