Seděla jsem tam jak opařená a poslouchala, jestli se mi to nezdá, jestli to třeba není jen pes, který se chce dostat ven za páníčkem, který zrovna odchází z domu, ale ne, byl to ženský pláč. Byl tak naléhavý, že mi to nedalo, a chtěla jsem zjistit, co se stalo. Odešla jsem z té nádherné místnůstky a namířila si to ven z bytu, ale hned za dveřmi jsem se zastavila.


Najednou jsem měla takový divný pocit. Jako by mi můj vnitřní hlas říikal: "Nechoď nikam, zavři se doma a počkej, co bude dál. Do ničeho se nepleť."


Nějakou chvíli, nevím už ani jak dlouhou, jsem tam jen tak stála, a nasávala tu zvláštní atmosféru tohoto domu, které jsem si předtím, v tom očarování, nějak nevšimla. Bylo to tu najednou úplně jiné, nevím jak to popsat, jako začarované.


Odevšad, z každého, i toho nejmíň viditelného koutu, se ozývaly prazvláštní zvuky, nevím, jako by v celém domě někdo potichounku naříkal. Naskočila mi husí kůže. Na okamžik mě napadlo, jestli jsem neuděla chybu, že jsem se sem nastěhovala. Vždyť i správcová byla taková nějaká divná.


"Neblázni holka, něco si namlouváš," řekla jsem si najednou, a vydala se dolů, po obrovském schodišti. Ale... jako by mi ztěžkly nohy.Něco uvnitř mě mi zase říkalo, ať nikam nechodím, ať se raději vrátím. Ale zvědavost byla silnější. Šla jsem pomalu dolů, po tom grandiózním schodišti a naslouchala, odkud ten pláč vlastně pochází, protože teď jsem ho téměř neslyšela. Ale jak jsem se dostávala níž a níž, tak jsem ho slyšela víc a víc, až jsem měla pocit, u jednoho bytu v přízemí, jako by ta osůbka stála vedle mě. Přitiskla jsem se na dveře a poslouchala.


Měla jsem pocit, že kromě pláče tam slyším ještě něco jiného. Jako by tam někdo chodil, ale úplně potichu. Bylo to divné, protože pláč jsem slyšela pořád stejně, ze stejného místa, takže ten, kdo tam chodí, je někdo jiný. Jsou tam nejmíň dva lidé, ten, respektive ta, která pláče, a někdo, komu je to s největší pravděpodobností úplně jedno. Ale proč?


Najednou se něco změnilo. Pláč zeslábl a kroky zesílily. Jako by se blížily ke mně. Když už jsem je slyšela zcela zřetelně, jak se ke mně blíží po dřevěné podlaze, tak se zastavily. Najednou bylo hrobové ticho.  Srdce mi bušilo jako o závod.


Dveře se rozletěly!

 

Hlasovat můžete v anketě ZDE .

 

 

 

 

 

Reklama