Po nečekaném úspěchu knihy Požíračka mrtvol vydává nakladatelství Albatros další, mnohem propracovanější a strachem nabitější sbírku hororů s názvem Zuby nehty. Jak už sám titul napovídá, devatenáct povídek této knihy bude prodchnutých jak hrůzou z hmatatelných podnětů, tak děsem z neznámého, neuchopitelného, z toho, čemu se dá odolat jen zuby nehty...

Stejně jako Požíračka mrtvol je i soubor povídek Zuby nehty cílen především na děti (od 12 let), ale vyděsí zcela zaručeně i dospělého čtenáře. Právě dospělý totiž ve většině případů vybírá knihy pro své dítě.
Zatímco Požíračku mrtvol sepsal pouze jeden švédský autor, Zuby nehty pochází z českých luhů a hájů z per devíti začínajících nadějných talentů. Každá z devatenácti hrůzostrašných povídek pracuje s originálními, dosud nevídanými a nečtenými motivy.

Celkem devět autorů, stávajících nebo bývalých studentů Literární akademie, fabuluje příběhy svým vlastním stylem. Někdy je kladen větší důraz na atmosféru, na popis či prokreslenou psychologii hlavních postav, jindy se z hororových hlubin vyvalí na čtenáře překvapivá humorná scéna nebo je celá povídka střižena až v ironickém stylu plném neotřelých a nečekaných hyperbol. Díky velkému počtu autorů se knížka Zuby nehty stává pro čtenáře opravdu zajímavým počinem, neboť každý z autorů přistupuje k tématu strachu jiným způsobem a každý čtenář si přijde na své. Výtvarná podoba knihy je stejně jako její obsah tvořena ilustracemi od různorodých autorů, kteří svým grafickým rukopisem doplňují jedinečnou atmosféru každé z devatenácti povídek.

kopyto
Kniha Zuby nehty dorazí na pulty českých knihkupectví již v druhé polovině března v nákladu 3000 ks, bude obsahovat 185 stran v pevné vazbě s barevnými ilustracemi studentů UJEP (Universita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem) a čtenáři si ji budou moci koupit za 249 Kč. Křest knihy proběhne 17. dubna od 19 hodin v Českém centru (Rytířská 31, Praha 1). Toto centrum je propojeno i s dalšími centry v zahraničí, a kniha tak nezůstane za hranicemi České republiky bez povšimnutí. Součástí knihy je dárek zdarma v podobě CD ROMu s hrůzostrašným překvapením.
Červnové večerní ukázkové čtení v knihovně v Dačicích roku 2006 ukázalo, že je sbírka hororů Zuby nehty na dobré cestě stát se hitem mezi dětmi a aspiruje na jednu z nejzajímavějších hororových sbírek pro děti vůbec. Vyplňuje poptávku po žánru, který dětem schází, a dotahuje myšlenku Požíračky mrtvol do konce bez jakékoliv zbytečné obscénnosti či nechutnosti.  

Rozhovor s editorkou knihy Zuby nehty, Ivonou Březinovou

Začněme třeba u toho, že knížka Zuby nehty se skládá z 19 hororových povídek. Proč zrovna horor?
„Proč zrovna horor… když o tom zpětně přemýšlím, jsem přesvědčená, že k žánru jsme se vnitřně propracovali nejrůznějšími debatami na seminářích v zimním semestru, zdá se mi, že motivy strachu, hrůzostrašnosti a nadpřirozena probleskovaly v textech studentů čím dál víc. Myslím, že mě to nějak vnitřně ovlivnilo, protože jsem se velmi brzy naladila na atmosféru, která v hodinách tvůrčího psaní vznikla, a přijala jsem ji za svou. Takže prvotní impuls byl víceméně podvědomý. Racionální hledisko vyplynulo na povrch až později, kdy jsem si začala uvědomovat, že čtenáři, se kterými se během roku setkávám na desítkách besed po celé republice, mě občas prosí, abych pro ně napsala horor. Svou práci mám ale rozplánovanou poměrně dlouho dopředu a na psaní hororů zatím prostě nebyl čas. Proto jsem se rozhodla, že na žánr, po kterém je mezi dětmi poptávka, nalákám své studenty.“

Čtete sama ráda hororovou literaturu?
„Občas ano. Není to můj vyloženě vyhledávaný žánr, ale horory, které působí víc psychologickými účinky než množstvím prolité krve, se mnou dokážou pěkně zamávat. “

Jak vlastně takový projekt vznikl? Na váš popud či na popud někoho jiného?
„Projekt vznikl z mé touhy intenzivně se svými studenty pracovat na něčem, co by mohlo mít větší smysl než psát cvičně do šuplíku. Jsem přesvědčená, že z tohoto hlediska byl můj cíl splněn vrchovatě. Autoři prošli celým procesem vzniku knihy od počátečního výběru tématu a vlastní tvůrčí práce na textu, přes období cizelování, kdy sami sobě byli navzájem ostrými kritiky, ověřovali si účinek svých povídek na setkávání s dětmi, kterým texty pokusně předčítali, až po konečné řazení povídek do sborníku a vytváření aparátu celé knihy. Po přijetí rukopisu měli autoři možnost sledovat redakční činnost, spolupráci s ilustrátorským týmem a samozřejmě měli povinnost udělat korektury pro tisk. A ani potom nebyl konec, protože následovala fáze propagace vznikající knihy, jejímž hmatatelným výsledkem je plakát, který byl v počtu 3 000 kusů vytištěn, tvorba propagačních počítačových her inspirovaných některými povídkami, internetová flash prezentace, příprava křtu, tiskové zprávy atd. Celý tvůrčí tým se tak podílel na vzniku knihy od jejího počátku až do konce.”

Myslíte si jako pohádkářka, že je dobré, aby malé děti četly horory? Není možné, že ty citlivější z nich budou mít trauma?
„Nejsem pohádkářka. Psaní pohádek je jen jednou z částí mé tvorby pro děti a mládež, a zdaleka ne tou hlavní. V tvůrčím procesu mě láká  vyzkoušet si psaní nejrůznějších žánrů pro děti a mladé čtenáře všech věkových kategorií. Nevylučuji, že časem sama napíšu příběh, který by spadal do kategorie hororu. Jsou autoři, kteří mají svou parketu, a jsou autoři, kteří přebíhají. Já patřím k těm druhým. Psaní je pro mě hra a neustálé objevování. A podobné je to s četbou. Jsou čtenáři, kteří nepřekročí rámec svého oblíbeného žánru, a jsou takoví, kteří chtějí ochutnat od všeho něco. Někdo možná zjistí, že horor není četba pro něj. A někdo se možná nadchne. Někdo na rok, dva a někdo třeba na celý život. A jestli z četby hrůzostrašných příběhů nemůže mít někdo trauma? Může. Ale tím se vracím zpátky k pohádkám. Vždyť i to jsou často horory, při nichž jsou naše nervy napínány až nadoraz. I čtení pohádek může být pro dítě traumatizující. Jsem však přesvědčena, že mladí čtenáři, jimž je naše povídková sbírka určena, už znají své čtenářské chutě a záliby a znají i své čtenářské meze, za nimiž se jim nemusí líbit. Vždyť my ke čtení hororů nikoho nenutíme. Ale prožitý pocit strachu, kdy si člověk třeba i po silně vnímané hrůze uvědomí pocit bezpečí, ve kterém se ve skutečnosti nalézá, je velmi uvolňující a svým způsobem očistný. Jak jinak by bylo možné, že existuje tolik lidí, kteří se bojí rádi!”

Byla to vaše první práce v tak velkém kolektivu? První práce v pozici patronky sbírky povídek?
„Ano, tohle byla moje první zkušenost s tvůrčím týmem. Sama jsem sólistka. Pouze u jedné knihy jsem měla spoluautorku a pouze jedním textem jsem se podílela na sborníku. Ale musím říct, že editorská činnost mě moc bavila. Roli sestavovatele sborníku původních textů bych tak trochu přirovnala k práci dirigenta nějakého džezového orchestru. Je nutné vybrat hráče, zadat jim téma a nechat je improvizovat. A pak to všechno secvičit tak, aby výsledný celek ladil.”

Jaká vlastně byla spolupráce s autory jednotlivých povídek? Jaká byla jejich první reakce na dané téma?
„Spolupráce s autory byla naštěstí povznášející. Myslím, že obohatila můj tvůrčí rejstřík a ukázala mně samotné proces tvorby v zase jiném úhlu pohledu, než na jaký jsem byla zvyklá. A jaká byla reakce autorů? To se zeptejte spíš jich. Já bych řekla, že byli zpočátku trochu ztuhlí. Že by hrůzou?”

Přemýšlíte i do budoucna o další sbírce, kterou si opět vezmete pod patronát?
„Ano. V podstatě celý původní tým s několika nováčky už nyní pracuje na další sbírce povídek, které by měly být opět napínavé. Ne však strašidelné, jako v případě hororů, ale plné dobrodružství odehrávajících se na exotických místech naší planety. Nechceme, aby se naši čtenáři jen báli, chceme, aby si uvědomili, že i v dnešním moderním světě je možné zažívat úžasná dobrodružství.”

Ukázka z knihy Zuby nehty

„…Musím se odtud dostat, než se vrátí, než jeho pozornost upoutám zase já. Utírám si slzy, zhluboka dýchám a snažím se posbírat všechny síly. Nemůžu jít, ale zkusím se plazit. Nevzdám se. Nesmím se vzdát! Plížením vpřed. Zlomená noha strašně bolí. Zubama drtím další klacek, ten první už dosloužil. Jen si myslím, že bych nemusel dělat takový rámus, ale jinak to nejde. Větve pode mnou praskají jedna za druhou. Dýchám strašně nahlas. Nebo se mi to jen zdá? A najednou je kolem hrozně ticho. Na všechno padla tma – nepřirozená tma, mrtvá tma, která bolí, svírá srdce a trhá ho na kusy. Cítím to, je to blízko. A jde to blíž! Zarývám nehty do vlhké země. Snažím se zrychlit. Nejde to, nemá to cenu, nechci umřít! Blíží se! Neuteču. Sametový plášť se mi otřel o obličej.
 „Počkej,“ zasyčí do ticha. Jeho hlas. „Kampak? Bolí to, bolí, viď?“
Cosi se dotkne šátku na levé noze. Dlouhé, až nezvykle štíhlé, hbité prsty začnou lehce rozvazovat můj dvojitý uzel. Krev se znovu vyvalí z rány. Tělem mi projede mrazivá vlna chladu. Bolí to, ale už nejde nic dělat. Sedá si ke mně. Bere mě do náruče. Pohupuje mnou a potichu šeptá: „Ššš, spinkej, pěkně spinkej. Ššš jen pomalu, pomalounku, usínej, umírej… umři… já si počkám.“  Zase slyším ten tichý zpěv, ale tentokrát slovům rozumím…”
Zuzana Frantová – Noční bojovka


Tisková zpráva byla redakčně zkrácena
Autor: Ladislav Konečný
Další informace naleznete brzy na stránkách www.albatros.cz.
Zdroj: www.nekultura.cz 

Reklama