Po nečekaném úspěchu knihy Požíračka mrtvol vydává nakladatelství Albatros další, mnohem propracovanější a strachem nabitější sbírku hororů s názvem Zuby nehty. Jak už sám titul napovídá, devatenáct povídek této knihy bude prodchnutých jak hrůzou z hmatatelných podnětů, tak děsem z neznámého, neuchopitelného, z toho, čemu se dá odolat jen zuby nehty...
Stejně jako Požíračka mrtvol je i soubor povídek Zuby nehty cílen především na děti (od 12 let), ale vyděsí zcela zaručeně i dospělého čtenáře. Právě dospělý totiž ve většině případů vybírá knihy pro své dítě.
Zatímco Požíračku mrtvol sepsal pouze jeden švédský autor, Zuby nehty pochází z českých luhů a hájů z per devíti začínajících nadějných talentů. Každá z devatenácti hrůzostrašných povídek pracuje s originálními, dosud nevídanými a nečtenými motivy.
kopyto
Kniha Zuby nehty dorazí na pulty českých knihkupectví již v druhé polovině března v nákladu 3000 ks, bude obsahovat 185 stran v pevné vazbě s barevnými ilustracemi studentů UJEP (Universita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem) a čtenáři si ji budou moci koupit za 249 Kč. Křest knihy proběhne 17. dubna od 19 hodin v Českém centru (Rytířská 31, Praha 1). Toto centrum je propojeno i s dalšími centry v zahraničí, a kniha tak nezůstane za hranicemi České republiky bez povšimnutí. Součástí knihy je dárek zdarma v podobě CD ROMu s hrůzostrašným překvapením.
Červnové večerní ukázkové čtení v knihovně v Dačicích roku 2006 ukázalo, že je sbírka hororů Zuby nehty na dobré cestě stát se hitem mezi dětmi a aspiruje na jednu z nejzajímavějších hororových sbírek pro děti vůbec. Vyplňuje poptávku po žánru, který dětem schází, a dotahuje myšlenku Požíračky mrtvol do konce bez jakékoliv zbytečné obscénnosti či nechutnosti.
Rozhovor s editorkou knihy Zuby nehty, Ivonou Březinovou
„Proč zrovna horor… když o tom zpětně přemýšlím, jsem přesvědčená, že k žánru jsme se vnitřně propracovali nejrůznějšími debatami na seminářích v zimním semestru, zdá se mi, že motivy strachu, hrůzostrašnosti a nadpřirozena probleskovaly v textech studentů čím dál víc. Myslím, že mě to nějak vnitřně ovlivnilo, protože jsem se velmi brzy naladila na atmosféru, která v hodinách tvůrčího psaní vznikla, a přijala jsem ji za svou. Takže prvotní impuls byl víceméně podvědomý. Racionální hledisko vyplynulo na povrch až později, kdy jsem si začala uvědomovat, že čtenáři, se kterými se během roku setkávám na desítkách besed po celé republice, mě občas prosí, abych pro ně napsala horor. Svou práci mám ale rozplánovanou poměrně dlouho dopředu a na psaní hororů zatím prostě nebyl čas. Proto jsem se rozhodla, že na žánr, po kterém je mezi dětmi poptávka, nalákám své studenty.“
Čtete sama ráda hororovou literaturu?
„Občas ano. Není to můj vyloženě vyhledávaný žánr, ale horory, které působí víc psychologickými účinky než množstvím prolité krve, se mnou dokážou pěkně zamávat. “
Jak vlastně takový projekt vznikl? Na váš popud či na popud někoho jiného?
„Nejsem pohádkářka. Psaní pohádek je jen jednou z částí mé tvorby pro děti a mládež, a zdaleka ne tou hlavní. V tvůrčím procesu mě láká vyzkoušet si psaní nejrůznějších žánrů pro děti a mladé čtenáře všech věkových kategorií. Nevylučuji, že časem sama napíšu příběh, který by spadal do kategorie hororu. Jsou autoři, kteří mají svou parketu, a jsou autoři, kteří přebíhají. Já patřím k těm druhým. Psaní je pro mě hra a neustálé objevování. A podobné je to s četbou. Jsou čtenáři, kteří nepřekročí rámec svého oblíbeného žánru, a jsou takoví, kteří chtějí ochutnat od všeho něco. Někdo možná zjistí, že horor není četba pro něj. A někdo se možná nadchne. Někdo na rok, dva a někdo třeba na celý život. A jestli z četby hrůzostrašných příběhů nemůže mít někdo trauma? Může. Ale tím se vracím zpátky k pohádkám. Vždyť i to jsou často horory, při nichž jsou naše nervy napínány až nadoraz. I čtení pohádek může být pro dítě traumatizující. Jsem však přesvědčena, že mladí čtenáři, jimž je naše povídková sbírka určena, už znají své čtenářské chutě a záliby a znají i své čtenářské meze, za nimiž se jim nemusí líbit. Vždyť my ke čtení hororů nikoho nenutíme. Ale prožitý pocit strachu, kdy si člověk třeba i po silně vnímané hrůze uvědomí pocit bezpečí, ve kterém se ve skutečnosti nalézá, je velmi uvolňující a svým způsobem očistný. Jak jinak by bylo možné, že existuje tolik lidí, kteří se bojí rádi!”
„Ano, tohle byla moje první zkušenost s tvůrčím týmem. Sama jsem sólistka. Pouze u jedné knihy jsem měla spoluautorku a pouze jedním textem jsem se podílela na sborníku. Ale musím říct, že editorská činnost mě moc bavila. Roli sestavovatele sborníku původních textů bych tak trochu přirovnala k práci dirigenta nějakého džezového orchestru. Je nutné vybrat hráče, zadat jim téma a nechat je improvizovat. A pak to všechno secvičit tak, aby výsledný celek ladil.”
Jaká vlastně byla spolupráce s autory jednotlivých povídek? Jaká byla jejich první reakce na dané téma?
„Spolupráce s autory byla naštěstí povznášející. Myslím, že obohatila můj tvůrčí rejstřík a ukázala mně samotné proces tvorby v zase jiném úhlu pohledu, než na jaký jsem byla zvyklá. A jaká byla reakce autorů? To se zeptejte spíš jich. Já bych řekla, že byli zpočátku trochu ztuhlí. Že by hrůzou?”
„Ano. V podstatě celý původní tým s několika nováčky už nyní pracuje na další sbírce povídek, které by měly být opět napínavé. Ne však strašidelné, jako v případě hororů, ale plné dobrodružství odehrávajících se na exotických místech naší planety. Nechceme, aby se naši čtenáři jen báli, chceme, aby si uvědomili, že i v dnešním moderním světě je možné zažívat úžasná dobrodružství.”
Ukázka z knihy Zuby nehty
„…Musím se odtud dostat, než se vrátí, než jeho pozornost upoutám zase já. Utírám si slzy, zhluboka dýchám a snažím se posbírat všechny síly. Nemůžu jít, ale zkusím se plazit. Nevzdám se. Nesmím se vzdát! Plížením vpřed. Zlomená noha strašně bolí. Zubama drtím další klacek, ten první už dosloužil. Jen si myslím, že bych nemusel dělat takový rámus, ale jinak to nejde. Větve pode mnou praskají jedna za druhou. Dýchám strašně nahlas. Nebo se mi to jen zdá? A najednou je kolem hrozně ticho. Na všechno padla tma – nepřirozená tma, mrtvá tma, která bolí, svírá srdce a trhá ho na kusy. Cítím to, je to blízko. A jde to blíž! Zarývám nehty do vlhké země. Snažím se zrychlit. Nejde to, nemá to cenu, nechci umřít! Blíží se! Neuteču. Sametový plášť se mi otřel o obličej.
„Počkej,“ zasyčí do ticha. Jeho hlas. „Kampak? Bolí to, bolí, viď?“
Cosi se dotkne šátku na levé noze. Dlouhé, až nezvykle štíhlé, hbité prsty začnou lehce rozvazovat můj dvojitý uzel. Krev se znovu vyvalí z rány. Tělem mi projede mrazivá vlna chladu. Bolí to, ale už nejde nic dělat. Sedá si ke mně. Bere mě do náruče. Pohupuje mnou a potichu šeptá: „Ššš, spinkej, pěkně spinkej. Ššš jen pomalu, pomalounku, usínej, umírej… umři… já si počkám.“ Zase slyším ten tichý zpěv, ale tentokrát slovům rozumím…”
Zuzana Frantová – Noční bojovka
Tisková zpráva byla redakčně zkrácena
Autor: Ladislav Konečný
Další informace naleznete brzy na stránkách www.albatros.cz.
Zdroj: www.nekultura.cz
Nový komentář
Komentáře
Amálie: Můj první kontakt s hrůzočetbou bylo Strašidlo cantervillské, takže jsem pak už moc Kingovi na chuť nepřišla.
"Až suchá mandloň rozkvete, zalita slzou dítěte, pak přijde doba šťastných chvil a klidný bude Canterville."
Amálie 22: taky tak
Meander: hráli, ale to teda tak strašidelný nebylo
femme:
Už je to tak dáááávno.
Amálie: ne Hřbitov, ale Řbitov
V nějakých asi 13 letech jsem četla S. Kinga - Hřbitov zvířátek. Dodnes nemůžu zapomenout, jak drsné mě čekalo seznámení s psanou formou hororu.
Ale stejně mám od něj přečteno skoro vše.
Pavla_b: Evikus: Vy jste jako děti nehrály krvaný koleno?
tyrkys: ale Vítr je od Bradburyho, já věděla, že je mi to povědomý
Teda tohle si číst jako dítě, tak se počůrávám ještě dnes... Já bych se u toho bála ještě teď
http://www.legie.info/index.php?kniha=3426&detail=povidky
Už jsem to našla - jsou to Lupiči mrtvol
Já byla krmená od mých cca 11-ti let Kingem, prokládala ho hororovýma pohádkama od W. Houfa a sice mám občas trochu iracionální strachy, ale doživotně mě to rozhodně nepoznamenalo. Asi pro každého to není, ale řekla bych, že je rozhodně ku prospěchu věci naučit děti se bát
tyrkys: nebyl to Kaleidoskop od Bradburyho?
lilithheta: já jsem na něj tenkrát narazila jen náhodou
dávali ho dost pozdě večer a já jsem se pak bála přesunout do ložnice, zvlášť, když jsem viděla v předsíni svítící oči naší kočule
ale jinak ten film byl super
Kadla: Tichá hrůza byla super
Pak jsem milovala ještě jednu sbírku povídek, ale už nevím, jak se jmenovala. Jen si vzpomínám na některé názvy povídek: Vítr (to byla nejoblíbenější), Hrůzný stařec, ... Také jsem je četla kolem deseti let věku a nijak mi to neublížilo
femme: Bohužel ne, ale moc bych ho chtěla vidět. Ráda se bojím (ikdyž v poslední době ty horory nic moc) a navíc Edvard Furlong - hvězda mých pubertálních snů.
lilithheta: odpověď patří tobě ne mě samozřejmně
Evikus: Představa že si jako dítě přečtu jak se plazí dítě se zlomenou nohou a nějaký "přízrak" mu tiše zpívá až umře tak se hrůzou počůrám a budu mít doživotní následky
Evikus: Kdepak pod postelí, v koupelně. A kapala z něj krev.
Tu knížku chci!
lilithheta: a viděla jsi "Řbitov" v TV??
to byl teprve děs