Dům na předměstí, kapitola 1.

Může se to zdát jako banální příběh, vyprávět vám o jednom domě na předměstí... takových už tu bylo! Domů, i těch příběhů... Jeden či dva se dostaly dokonce i do televize. Ale můj příběh by si za předlohu asi žádný filmař nevzal. Ptáte se proč? Protože... je to všechno takové... takové divné.

Tenhle dům na předměstí je totiž opravdu něčím zvláštní, no, minimálně tím, že v něm bydlím já... ale tím se nenechte zmást, to byl jen můj neodbytný smysl pro humor.

Asi bych měla začít od začátku, neboť od konce by to nemělo valného smyslu. Jmenuju se Viky, v úředních dokumentech psáno Viktorie Veselá. Nomen omen, říká se, a i já jsem toho přikladem. Jsem vskutku veselá kopa a proč bych taky neměla být, je mi pětadvacet a mám pěknou práci jako recepční ve čtyřhvězdičkovém hotelu, tedy i dobrý plat. Jsem zdravá, vcelku normální osůbka, která si ráda přečte dobrou knížku, poslechne fajnovou muziku anebo vyrazí na dobré vínko s kamarády. A i když jsem momentálně bez přítele a sex jsem neměla už skoro rok, nepřipadám si proto nijak méněcenná..

Mam psa Nicka, bratra Petra, praštěnce, který se potlouká kdesi po světě (naposledy se nahlásil z Nového Zélandu a od té doby ticho po pěšině) a hodné, ba co dím, skvělé rodiče, kteří maji své děti natolik rádi, že jim nemluví do života a kteří ode mne bydlí dostatečně daleko. Dalo by se říct - ideální rodina.

Tedy shrnuto a podtrženo - pohoda a celkem žádné starosti. Vlastně, neměla jsem je až do té doby, než jsem se přestěhovala do domu číslo 24, do domu na předměstí...

Ve skutečnosti jsem byla moc ráda, že se mi podařilo tak brzy sehnat tak levný podnájem. Když jsem dostala místo recepční tady, v Ženovském Hradci, všichni mě strašili, ze byt tady neseženu, leda bych měla dobré známosti a v ruce kytici ze samých čtyřlístků.. Ale šlo to i bez nich - měla jsem prostě štěstí, jak jsem si zpočátku myslela.

Na inzerát v místních novinách jsem prý odpověděla jako jediná zájemkyně, řekla mi správcová, vrásčitá žena kolem šedesátky, když mě vedla na prohlídku bytu. Bylo mi to trochu divné, ale pocit blaženosti z takové šance mi veškeré pochybné myšlenky rázně vyhnal z hlavy.

Dům na první pohled vypadal dost příšerně, ale jakmile jste prošli dveřmi, jakobyste vstoupili do jiného světa. Na zemi červené koberce, tepané zábradlí, vysoké malované stropy a výtah s prosklenou kabinou. Nečekala jsem výtah v domě, který má tři patra, počítáno včetně přízemí. Podobný dům jsem jednou viděla v Paříži, ale kde se vzal tady v Hradci?

"Promiňte," zeptala jsem se správcové, "ale jsme ve správném domě? V inzerátu stálo byt 1. kategorie, ale tohle vypadá nějak moc luxusně a nevím, jestli bych si to mohla dovolit."

"Ale kdepak, slečno, jsme správně a za byt počítáme čtyři a půl tisíce včetně služeb, jak bylo ujednáno. Tak chcete vidět ten byt, nebo ne?"

Chtěla jsem. A byl opravdu nádherný, v ničem si nezadal v porovnání se společnými prostorami domu. Tři velké místnosti s vysokými stropy a pěkná poctivá kuchyň, vyvedená ve dřevě, dokonce i linka s vestavěnými spotřebiči... K tomu malá komůrka, spižírna a koupelna i záchod mě už teď lákaly k použití...

Byla jsem jako u vytržení a okamžitě a bez dalšího váhání jsem podepsala se správcovou smlouvu.
"A kde vás najdu, když bude náhodou třeba?" zeptala jsem se zvesela a ukládala smlouvu jako cennou relikvii do připravených desek.

"Tady máte moje telefonní číslo a kdyby něco, přijedu do půl hodiny nebo pošlu opraváře," řekla správcová a podávala mi vizitku s velkými číslicemi, které zřejmě nejvíc vyhovovaly jí samotné.

"Copak vy tady domě nebydlíte?" překvapila mě její odpověď a tázavě jsem se na ni zadívala.

Správcová bez rozmyslu odfrkla: "Tady? Copak jsem se zbláznila?" a křečovitě se zasmála. Zarazila se ve chvíli, kdy spatřila můj udivený výraz. Uhnula rychle očima a kvapně dodala: "Kdepak, slečno. Bydlela jsem tu, ale nedávno jsem se seznámila s moc prima dědou a to víte, slovo dalo slovo a já se znovu provdala. Ted bydlím s mužem v nedaleké vesnici v jeho domku, má tam takový malinký hospodářství..." Pak se vodopád jejích slov, přehnaně žoviálně podaných, zastavil a ona už vážně dodala: "Ale dostanu se k vám včas, kdybyste opravdu potřebovala pomoc."

Podala mi ruku, potom klíč od bytu a bez rozloučení rychle zmizela. Zůstala jsem chvíli stát jako opařená, ale ne nadlouho. Po chvíli mi slova i reakce správcové vyletěly z hlavy jako kouř z komína a já pobíhala po svém novém bytě jak smyslu zbavená a dotýkala se všech jeho součástí, mazlila se s pohovkou, hladila dřevo kuchyňské linky a ve finále jsem šla slavnostně pokřtít záchod.

A jak si tak příjemně trůním a s láskyplným pohledem přejíždím bleděmodré kachlíky, tu se moje idyla zadrhla jako jehla starého gramofonu na tisíckrát jeté desce... ze světlíku jsem uslyšela usedavý ženský pláč.


Líbil se vám příběh, který napsala LFNikita? Hlasovat pro něj můžete v anketě.

Více o seriálu.

Reklama