Jsou místa, která natolik přitahují ženské příběhy, až si toho nemůžeme nevšimnout. Těžko ale říct, proč se té výsady dostalo právě kraji severně od Mikulova. Snad pro tu směs teplého slunce, vinic, zelených lesů a bílých skal…

Nejvyšší bod hlavního hřebene Pálavských vrchů se jmenuje Děvín. A kousek od něj svítí rozvaliny hradu zvaného Dívčí hrad, případně Maidenburg, Majburk, ale hlavně něžně po našem Děvičky. Něco ženského tu musí viset ve vzduchu a vězet v zemi. Koneckonců, proč by jinak před více než dvaceti tisíci lety právě v blízkých Dolních Věstonicích kdosi z hlíny uhnětl a v ohni vypálil kyprou Venuši…

 

Hrad Děvičky je sice podstatně mladší, ale i tak slušně starý - pod původním slovanským jménem Dewiczky tu stál už v roce 1222. Dodnes se s ním spojuje řada pověstí o nešťastných dívkách, které kdosi proklel, zabil, utrápil či jinak sprovodil ze světa.

A jedna z těch historek zní vskutku pozoruhodně. Za časů Velkomoravské říše sídlila na vrchu Děvíně se svou dívčí družinou kněžna Mája a obětovala pohanským bohům – což se v časech, kdy už Cyril s Metodějem přinášeli na Moravu křesťanství, knížeti Svatoplukovi věru nelíbilo. Na Děvín vyslal vojsko vedené statečným Božislavem, který hrad sice oblehl, ale nedobyl, a tak vyjednával. Dívkám slíbil svobodný odchod, ženichy a bohatá věna za to, že dovolí přeměnit pohanskou svatyni na křesťanský kostelík. Tak silné argumenty dívčí odpor zlomily a nakonec to vzdala i Mája. Kostelík vysvětil sám Metoděj a hradu se na památku odbojných děvčat začalo říkat Děvičky.

Není to až nápadná podoba s legendární dívčí válkou z naší mytologie? I ten Děvín tu je! Ostatně kronikář Kosmas, který jako děkan pražské kapituly „služebně" jezdil do nedalekého Podivína, možná onu historku slyšel v rámci „bájného vypravování starců“. A zabudoval ji do své kroniky, i když ji přenesl do srdce Čech.

Dokonce i historikové se nad shodou zdejších indicií zamýšlejí. Kosmas píše, že naproti Vlastinu Děvínu si jinoši vystavěli svůj hrad zvaný Chrasten, později přejmenovaný na Vyšehrad, a odtud vyjížděli k sídlu bojovných dívek. Naproti pražskému Vyšehradu, nad Hlubočepy, jsou skutečně dodnes znát terénní vlny po zaniklém hradu Děvíně, obě místa ale dělí široká řeka. Přitom na Pálavě je to od hradu Děvičky co by kamenem dohodil k Sirotčímu hrádku, německy zvanému Rassenstein. Ten, kdo opravdu chce, v tom uslyší ozvěnu slovesa rasseln, čili chrastit. Tedy Kosmův Chrasten?

Navíc: V Kosmově podání dívčí válka skutečně končí stejně smířlivě jako v pověsti o Děvičkách. Všichni zúčastnění se – vždy pár ruku v ruce – v dobrém rozešli. To až Dalimil do ní vnesl silnější tóny soupeření. A mistr historického přehánění Václav Hájek z Libočan příběh dokonce završuje popisem kruté bitvy, ve které pánové projevili pramálo slitování: „…Tu již dívky svuoj úmysl proměnily, lísajíc prosily, a jakž nejvýše mohly, slibovaly. Muži se na to nic neobrátili; tepúce je bez přestání, s nimi spolu přes most až na zámek se vtlačili. Tu hned s nimi svú vůli měli a po té kratochvíli doluov z zámku ze zdí je metali, z voken jimi házeli a žádné nepohřbili, ptákům a psům jich tu snísti nechali.“

Na trpělivého vyjednavače Božislava, vstřícnou Máju a jejich pohansko-křesťanskou mírovou dohodu se zřejmě dávno zapomnělo...

 

S použitím knížky Marie Trávníčkové „52 magických výletů“, kterou právě vydává nakladatelství xyz.
Knížka obsahuje výběr nejzajímavějších textů, které vycházely na pokračování v páteční příloze Hospodářských novin. Na každý víkend v roce tu můžete najít tip na pozoruhodné místo či tajemné zákoutí, na které se můžete vypravit. Zajímalo by vás, co se stalo na mlýně Harasov u Kokořína, odedávna zvaném Krvomlýn? Proč se hrad Houska považuje za bránu do pekla? Co se dělo v jihlavském podzemí a co připomíná smírčí kámen u nedaleké Třeště? Pokud rádi jezdíte na výlety za nějakým cílem a ne „jen tak“, může být tahle knížka – doplněná fotografiemi a mapkami - pro vás to pravé.

Reklama