ghost

Znáte to: Noc a příjemný polospánek, ten krásný mrákotný stav, kdy se do hlavy pomalu vkrádají sny, ale najednou...

- VRZ! VRZ! -

Cuknete sebou a začne vám v hlavě šrotovat, co to mohlo být? Přemýšlíte nad zloději či násilníky, jste-li citlivější povahy, uvažujete i nad nevysvětlitelnými jevy, poltergeisty a kdo ví čím...

Zrovna nedávno se mi to stalo na chatě. Vrzaly dveře od toalety a na střechu občas spal ořech - br, celou noc jsem skoro nezamhouřil oko a ráno si nadával do hlupáků. A tak jsem si vzpomněl na kamarádku Radku. Vím o ní, že z podobných věcí má panickou hrůzu. Poprosil jsem ji, aby mi své pocity popsala...

Radčin příběh

Nerada zůstávám přes noc sama. Za dne jsem celkem normální, relativně pragmaticky uvažující osoba, ale, přiznávám, v noci se zkrátka bojím. Nedávno jsem se přestěhovala z centra Brna na klidný a bezpečný venkov - skončil tedy opodstatněný strach, že mě v noci někdo podřízne, až nenajde v mém bytě luxusní notebook ani plastovou televizi, jak čekal.

A začal strach nový, zcela iracionální - strach z podivných zvuků. Můj nový byt totiž v noci „pracuje“ - vržou mu dveře, skřípou stěny, hučí v topení, cinká v žárovkách. Asi to jsou naprosto běžné šelesty, které jen v Brně nebyly slyšet přes hřmot šalin, aut a trolejbusů, které se mi proháněly pod okny, ale mě prostě děsí.

Pravidelně tedy dělám „protistrachová“ opatření - zamykám dveře od ložnice, vypínám karmu, navečer moc nepiji, abych nemusela v noci na záchod, nechávám svítit malou lampičku. Ovšem pokud se ptáte, tak ne, nepomáhá to. Pokaždé, když mě ze sna probere nějaké podivné skřípění a vrzání, zavrtám se pod peřinu, zacpu si uši polštářem a modlím se za ráno. Je to tak - je mi třicet, mám vlastní byt a slušné zaměstnání a bojím se bubáků! Ach jo.

Reklama