Nedá mi to, abych k tématu taháků nepřispěla také z druhé strany.

Jako třídní učitelka na raději nejmenované střední škole jsem asi před deseti lety měla rozhodnout, komu bude poskytnuta knižní odměna od vedení školy při příležitosti předání maturitního vysvědčení. Knihy byly celkem tři.

O prvních dvou jsem rozhodla celkem snadno – první dostala předsedkyně, druhou studentka, která nejvíce pracovala na přípravě maturitního plesu. S tou třetí jsem si lámala hlavu. Ale řekla jsem si – máme demokracii, tak co.

Nechala jsem ve třídě každého studenta napsat na papírek, který z jejich spolužáků si tuto knihu nejvíce zaslouží. Kupodivu, většina jmen bylo shodných.

Kupodivu proto, že se tento student nikdy nějak zvlášť (-.-) neprojevoval. Ale starostí bylo s maturitou dost i tak, tak jsem o tom dále nepřemýšlela.

Přišla slavnostní chvíle předání vysvědčení na matrice – celé vedení školy, dojatí rodiče, prarodiče a koneckonců i studenti. Dojetí studentů doznalo ovšem značného přerodu v téměř bujaré veselí v okamžiku, kdy došlo na vyhlášení odměn pro nejaktivnější studenty. Nechápalo vedení, nechápali ani rodiče, nechápala jsem ani já.

Vysvětlení se mi dostalo asi tak po půlnoci na maturitním večírku. Zmíněný student po celou dobu studia zásoboval třídu pečlivě vypracovanými a taháky zmenšenými na počítači. Doufám, že tu knihu má ještě schovanou a nikomu neříká, za co ji dostal.

P.S.: před deseti lety vzhledem k technickým možnostem nebylo ještě zvykem vypracovávat taháky na počítači – to pro ty mladší.

avokavi

Jak to necháte na studentech, určitě ocenění nevěnují spolužákovi, který se zdá nejpilnější učitelům :-)).
Reklama