Já a auto?
To je na dlouhé povídání. Řidičák jsem si, asi jako většina, dělala na škole. Potom jsem cca 2 roky neřídila, brácha totiž prohlásil, že to neumím a že bych mu ho rozbila.
Jenže drahý bráška musel na vojnu, nejdřív měl totiž odklad, ale pak si ho povolali ke službě vlasti. Svoje auto půjčil přítelkyni a já byla zas namydlená.
Přišel tedy jednoznačný závěr: vlastní auto. Díky mým omezených finančním možnost jsem si pořídila bílou Škodu 120.
A začala jsem vyrážet: tu s kamarádkou na zábavu, s mamkou za příbuznými a tak podobně. A pak jsme se vypravili za bráchou do Jihlavy.
Od nás je to cca 140 kilometrů. Byla to docela fuška, tam jsem jela asi 3 hodiny, zpátky ještě o chvíli dýl, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem si dokázala poradit.
A zase jsme s kamarádkou vesele objížděly zábavy, až jsem si na jedné z nich našla přítele. Je mým přítelem dodnes. Největší fór byl, když jsme si nějak povídali o autech, že moje SPZ je datum jeho narození. Od té doby věřím, že jsme si souzeni.

Je to už téměř tři roky, za tu dobu jsem vyměnila svůj vůz, bílou Škodu 120 za červenou a vesele jezdím dál. Případné defekty řeším s přítelem. Je totiž automechanik, a tak mu pomáhám při opravách mého plechového miláčka. Dřív jsem neuměla ani natankovat, dnes zvládnu rozebrat motor.
Bohužel jsem ukázala, že si dovedu poradit, takže když řeknu, že mi nesvítí žárovka, tak mi ten můj odpoví, abych si ji vyměnila. Občas je fakt na zabití.

Doufám, že o sobě můžu říct, že jsem dobrá řidička. Nezastaví mě ani déšť, ani sníh. Když jsme loni v létě jeli z noční hasičské soutěže, vraceli jsme se po dálnici. Možná byste nevěřili, ale ze Škody 120 se dá vymáčknout i 170 kilometrů za hodinu. Bylo to super!
Miluju rychlou jízdu, ale vím, kdy si to můžu dovolit a kdy ne. Když vidím, že by předjíždění nebylo bezpečné, tak si počkám na příhodnější okamžik, kdy neohrozím ani sebe, ani ostatní.

Našlo se už několik kamarádů, kteří měli tendenci mi radit. Vždycky jim odpovídám: „Vím, co dělám, tak si svý rady nech pro sebe.“ Pokud to nepomůže, tak klidně zastavím a vyzvu ho, aby si vystoupil, jestli se mu nelíbí můj styl jízdy. Nikdy nikdo nevystoupil. Naposledy, když jsem tohle udělala, mi přítel řekl, ať nedělám ostudu a jedu dál. Ten chlápek, co stál na té autobusové zastávce, kde jsem zastavila, se mohl potrhat smíchy.

Zážitků za volantem by bylo dost a dost. Ale, ťukám na dřevo, za těch deset tisíc kilometrů mě nestihla žádná dopravní nehoda.
Občas se ovšem divím, co někteří řidiči předvádějí na našich silnicích. Jízda přes dvojitou plnou čáru, jízda v obci asi tak stovkou a tak podobně. Osobně se snažím, abych svou jízdou neohrožovala a neomezovala ostatní, což si myslím, že je nejlepší, co by každý z nás měl udělat.
Nejlepší by bylo, kdyby každý jezdil ohleduplně a zodpovědně s ohledem na sebe i na ostatní účastníky.

Ovšem každý musí nejdřív začít sám u sebe.
Snad jednou budou naše silnice trošku bezpečnější, abychom se každou chvíli nemuseli dozvídat o hrůzných dopravních nehodách, které způsobil neopatrný nebo opilý řidič.
Všem přeju hodně najetých kilometrů bez nehod a bezpečné silnice.

Snad nový silniční zákon trošku pomůže k větší bezpečnosti na silnicích.

Sirka


Milá Sirko,
o bezohlednosti některých řidičů by se toho dalo napsat...
Nejhorší na tom je, že to většinou odnesou ti ohleduplní a nevinní.
Reklama