„Chudák Míša v jednom týdnu přišla o obě zvířátka. Hele, a co kdybychom jí k těm narozeninám tedy koupili štěně?“ navrhnul Radek, pln něžného dojetí k mé dceři. Překvapilo mě to, protože jednak nebývá dojatý, a jednak je proti živým dárkům…

Ráda jsem souhlasila. Noc předtím mi Míša volala a s pláčem se ptala, do jaké látky má zabalit Fehu (kočka), kterou jí ten den zajelo auto. Tři dny předtím se jí ztratil kocourek. Zasedla jsem k internetu a vyhledala vhodného mazlíčka. Holky jsou na život se zvířaty od své povedené maminky zvyklé odmala, tak i mně přišlo, že to musí být teď pro ně těžké.
S mladší dcerou Alicí a nejmladší Johankou jsme vybrali bígla. Krásnou tříměsíční fenečku. Domluvila jsem se s paní, která ji prodávala, že pro ni zajedu, a pak budu pokračovat na Prahu, kde Míšu oblažím roztomilou kamarádkou…

Já chci taky psa!
Alice zůstala u monitoru „Hele, mami,“ výská za chvíli, „tady nabízejí krásný bernský salašnický psy. Štěňata… Míša a Pája budou mít v Praze psa a my tady ne, jo?“ Johanka se přidala a už mi visely obě za krkem. „Tak se na něj alespoň půjdeme podívat… heléééé, mamí, copak tobě se nestýská?“

Stýská se mi, ale po smrti Ladyny, která byla nejbáječnější pes na světě, jsem se zařekla, že psa nechci.
„Poslyšte, druhý takový ovčák se nenarodí. Srovnávala bych to, a vůbec, máme dvě kočky a Radek mluvil o dárku pro Míšu, ne pro nás.“
„Ale tohle je jiná rasa a v Praze jsme měli taky psa a kočky…“
rdousily mě.

Vzhledem k tomu, že co se zvířat týká, mě moc dlouho rdousit není třeba, byly jsme večer na tajné misi směrem do Duchcova.
„Co jedeš dělat do Duchcova?“ zajímal se Radek. „Ále, reportáž o Casanovovi,“ lhala jsem zbaběle. 
Až se tohle Radek dozví, tak mě asi odstřelí.

Tak jak nám cesta uběhla přes hory skvěle, tak jsem byla v Duchcově v koncích. Jak mám tady hledat Janáčkovu ulici? V autě se nacházela již značně znuděná Johanka a Alice propadala skepsi.
„Nezoufej, když jsme dojely až sem, tak už to nevzdám,“ stáhla jsem okénko a zastavila jakousi paní.
„No to vůbec nevím, že by to tady někde bylo,“ povídá zamyšleně.
„Ale počkejte, můj tchán je místostarosta Duchcova, tak já mu zavolám, on bude vědět.“ To mám teda kliku, zastavím paní a ona je zrovna snacha místostarosty.
Zatímco paní telefonovala, Johanka se snažila střídavě vysoukat své tělo z okénka auta a střídavě likvidovala potahy nanukem…

„Tak už je to zařízené, jede pro vás městská policie a oni vás tam dovedou. Kdepak náš místostarosta, ten se řídí heslem: Všechno pro Duchcov a občana, “ oznámila ta dobrá žena, když dotelefonovala.

K malému domečku, kde nás čekala majitelka štěňátek, jsme dojely pěkně v doprovodu policejního vozu a dvou velmi ochotných strážníků. Tohle nemuseli. To je o člověku a ochotě nezištně pomoci. Chudák paní málem vypadla z okna. :-)
Samozřejmě jsme si vybraly okamžitě.

Příliš mnoho psů
Bígla nakonec musel druhý den dovést Radek, protože jsem musela do Prahy do práce, a tak chudák jel z Varnsdorfu do Světlé pro bígla a odtamtud do pražského bytu.
Otevřeli jsme dveře a čekali opuštěnou a smutnou atmosféru.
Z předsíně na nás zíraly tři kočky!
Vlastně čtyři. Ještě vytřeštěná Míša v ruce s hadrem a pískací myší.
„Co to je?“
„Tvůj dárek! Co tady dělaj ty kočky, mysleli jsme, že nemáš teď žádné zvířátko.“
„No já to nemohla vydržet, tak jsem jela do útulku pro jednu a vidíš, dovezla jsem tři. To se nedalo."
Ale ty šeš loštomilá, pošém, budeme ti říkat Ája,“
vrhla se Míša na malou bíglici, zatímco všechny tři kočky udělaly totéž, jen s jiným úmyslem.
„Tak já poběžím koupit ještě jednu misku, rozhodla a odběhla.

Mezitím se několik zvířat na chvíli změnilo v jedno několikahlavé. Když ukončili uvítací ceremoniál, vyskákaly kočky na skříňky, Ája vyžrala obsah kočičího záchodu, Johanka spočítala škrábance a Radek si šel omýt pomočené boty.

Jak budu teď tomu muži vysvětlovat, že jsem si objednala psa ještě k nám domů, to tedy nevím.

„Poslyš, Míšo, špitá mi Radek večer, leže vedle mě na posteli.
„Já vím, že jsi už psa nechtěla, ale když ona ta Ája je vážně děsně rozkošná, jsem z ní celej hotovej. Nechtěla bys třeba tohle rozhodnutí nějak poopravit? “
No ty bláho!! – pomyslela jsem si. Tak ono se to takhle vyřešilo za mě? To je bomba!!
„No to víš, že chtěla, “ povídám něžně a nadechuju se, že mu oznámím beze strachu novinku o Bernském štěňátku, které jsem zamluvila…

„To je skvělý, to jsem rád. Objednal jsem nám taky bígla. Bude v pátek!“

Bum ho!

Berňáka jsem hned ráno v tichosti odvolala.


TÝNA

 

 

 

 

Reklama