Kdybyste s ní jely na kole, stoprocentně vám ujede, a to i do kopce. Jako běžkyně má výdrž, o které se může průměrně trénovanému člověku jen zdát. A s cepínem v ruce jako by se narodila. Pětatřicetiletá Zuzana Kroutilová z Opavy patří k nejlepším outdoorovým sportovkyním v Česku.

Největší úspěchy slavila v závodech zvaných adventure race. Jsou to několikadenní akce, kdy většinou čtyřčlenný tým zdolává nonstop stovky kilometrů na kole, lyžích, pěšky nebo kajaku. Poslední závod si dopřála minulý týden, kdy se konalo Mistrovství Evropy v zimním Adventure Race v Polsku. A s týmem Salomon/Suunto/OpavaNet vybojovala 4. místo.

trek

Na Mistrovství Evropy to byla pro závodníky dřina tři dny a tři noci v kuse. Už po sedmikilometrovém prologu čekal na týmy 42 km dlouhý trek a pak 131kilometrový cyklistický úsek. Nechyběly běžkařské etapy. Jedna měřila 36, druhá 63 km. Mezi nimi plnili závodníci různé úkoly. Letos k nim patřilo slaňování radniční věže, přemostění řeky po laně s bicyklem na zádech nebo práce s navigací GPS. Závodilo se v čtyřčlenných týmech, v každém byla vždy jedna žena.

Závidím vám zážitky v takové partě. Přijde mi, že se musíte obrovsky stmelit po těch třech dnech a užijete si nejen bolest, ale i srandu. Byla legrace? Nebo i vypjaté momenty? Nepředvádějí se chlapi tak trochu před jedinou ženskou?
Vždycky jsem jela na AR s týmem, který jsem znala, a ta týmová práce, souhra, sranda i pomoc je to nejlepší na těchto závodech. Sranda být musí, protože se ta několikadenní dřina musí odlehčit, aby byla snesitelná. Kluci byli perfektní, věděli, že jsem slabší, a pomáhali mi, kde se dalo. Jinak na převádění není moc čas a na ústupky pro holku taky moc ne. Zkrátka musím si to odejít stejně jako oni a snažit se stíhat a nepřidělávat nikomu starosti. Každý jich má sám se sebou dost. Vypjatý moment byl třetí noc, kdy měl jeden z kluků spánkovou krizi a byl trošku „mimo“, a pak začal usínat další z nás. Já jsem se snažila kluky udržet ve správném směru a Pavel mapoval trasu, jak uměl (pozn. red.: součástí adventure race jsou orientační běhy, při kterých si tým musí cestu vyměřit pomocí mapy a buzoly), a vymýšlel taktiku, jak co nejrychleji a nejefektivněji do depa. Došli jsme, dali si dvacet minut spánku a vše zase bylo OK.

Kolik toho naspíte během třídenního závodu?
Letos asi jen hodinku. Jinak jsme bojovali nonstop.

Máte nějaké triky, jak neusnout za chůze? Vydržet tři dny nespat musí být neskutečně těžké!
Na probuzení je nejlepší akce - jakákoli - zrychlit, zpívat, jít společně prostudovat mapu a dohodnout se na dalším postupu, prostě nějak zaměstnat hlavu. Ne vždy to dlouho vydrží, nebo na to není prostě síla. Pak se musí doufat, že to zase přejde. Dost pomůže jídlo, pití, rychlá energie.

Dá se „nespaní“ trénovat?
Nedá, ale je dobré si to párkrát vyzkoušet, aby na to byl člověk připraven a věděl, že se to dá zvládnout. Já si normálně ráda pospím a nejraději jsem, když mám svých osm hodin denně, ale na závodech s nespaním nemám problém. To je pro mě asi to nejmenší. Jó tahání kola do kopce v hlubokém sněhu a šlapání v návlecích je už jiná. To jsem prohodila i pár slov, která sem nepatří. Byly tam dva dost vydatné kopce, které se celé šlapaly pěšky, a to už člověk od poloviny vyhlíží konec. Nahoře jsem neuměla nasednout na kolo a neměla sílu šlapat ani po rovině.

trek

Která z těch disciplín byla pro vás nejnáročnější? A který moment nejtěžší?
Nejnáročnější byl jako vždy začátek - bývají nejdelší etapy, tentokrát 60 km trek plus dva orienťáky a pak 130 km kolo. Kluci jsou ještě plní sil a jde a jede se dost rychle. Mně ty rychlé starty nesedí, rozjíždím se pomalu, ale druhý den už se tempo zklidní a je líp. Nejhorší pro mě byla hodina a půl, kdy se dva naši závodníci vraceli hledat ztracenou kartu a my je čekali v noci v mraze na místě v lese, nevěděli jsme, kdy se vrátí, jestli ji najdou a budeme moci pokračovat. A ta zima!!! Když bylo nejhůř, dělali jsme kliky, ale mně už pak selhaly ruce, a tak jsem se jen schoulená třásla. Na to budu vzpomínat v létě!

Jéžiš! To zní příšerně.
Taky že bylo.

Na letošním závodě si připravili organizátoři mimořádnou tečku. Jízdu na koni. Jak to šlo?
To byla nejhumornější etapa, ale pro pozorovatele. Já měřím 158 cm a dostala jsem největšího koně z celé stáje. Koně dobře poznají nemehla, jako jsme my, a dělali si z nás dost srandu. Ti línější odmítali jít, ti aktivnější se občas rozhodli z radosti z pohybu pro cval z kopce. Opratě jsem zahodila a držela se sedla s tím, že se třeba uhoní, nebo skončí cesta. Když náhodou šli spořádaně za sebou, okusovali si zadky a pak se vzájemně kopali zadníma, a většinou se strefili do mé holeně. Alespoň mě ten můj obr neshodil jako Zuzku z druhého českého týmu, ani nepokousal jako kamaráda. Do cíle mě ale nedovezl. Padesát metrů před ním se rozhodl počkat u dveří své stáje. Cílový sponzorský oblouk ho zřejmě neuchvátil. Ještě že alespoň po tom cválání hřál i přes sedlo. Jinak jsem na kost zmrzla i přes péřovku. Takový zimní závěr jak se patří.

Teď se vraťme nazpět. Před třemi lety jste závodila mnohem víc. Polsko bylo po dlouhé době další adventure race. Proč jste měla pauzu?
Jela jsem po dvou letech. Měla jsem nabídky od jiných týmů, ale kvůli společnému podnikání s Tomem jsme nemohli jet oba najednou, takže jsem je odmítala a jezdila kratší závody (pozn. red.: přítel Zuzky je Tomáš Petreček, outdoorový sportovec, horolezec a loňský mistr ČR v adventure race a mistr ČR v extrémním horském maratonu).

Chybělo vám to? Měla jste určitě radost, když přišla příležitost znovu závodit...
Chybělo mi to hodně, pokaždé když jel Tom, jsem tak trošku záviděla. Ale vím, že už nejsem tak dobrá jako on a nemám tolik času na trénink, takže jsem si řekla, že je možná čas skončit. Teď jsem se účasti v tak dobrém týmu bála, ale jsem nadšená a závod jsem si užila.

trek

Jste hodně vytížená. Učíte ve škole malé děti, do toho máte ještě jinou práci. Jak moc trénujete?
Dokud jsem jen učila, bylo to fajn. Náročné psychicky, ale časově fajn. To jsem ještě jezdila s kluky čtyři až pět závodů ročně. Pak to ale nevydržela má kolena, a tak jsem se se závoděním začala loučit. Když jsem jezdila třeba jen jeden závod ročně, už to šlo - stíhala jsem zregenerovat. To jsem ale právě založila s Tomem e-shop a čas na trénink se rapidně zmenšil. Dopoledne učím, odpoledne prodávám a večer dávám lekce kondičního a posilovacího cvičení. Na sebe mám čas o víkendu. Teď tomu opravdu nedávám tolik, co bych měla, a proto raději závodím sama za sebe v kratších závodech. Alespoň to nemám komu zkazit. Tento rok to však už musím rozseknout, dvě práce nejdou stihnout.

Ale za ty medaile dřina stojí, ne? A doma jich máte dost!
Největší úspěchy v závodění jsem měla s Tomovým týmem na závodech adventure race. Hodně si cením i šestého místa ve Švédsku. Sama jsem byla spokojená, když jsem dosáhla dvakrát na první místo v Jesenickém tvrďákovi. Kdysi jsem vyhrála i na Silesii bike maratonu 90 km, ale to ještě v začátcích, pak nastoupily závodnice z bikových týmů. Lezení se teď věnuju více, snažím se lézt hlavně v horách. Je to dobrodružství, adrenalin tam rozhodně nechybí, a taky krásná příroda. Závody jsou závody, jednou je dělat nebudu, ale lezení, turistika, skialpy, to mi určitě zůstane napořád a zcela mě to naplňuje, i když to nejsou žádné extrémní výkony.

A jaký nejbližší závod vás čeká?
Nejbližší závod bude v březnu, Krkonošský survival. Takový zimní dvacetihodinový trail podle mapy v tříčlenném týmu. Je tam běh, chůze, běžky, lanové překážky. Už se těším na Krkonoše a hlavně na kluky, s kterými jsem šla i minulý rok.

trek

Tohle je potřebná výbava závodníků. Není toho málo...

Držíme palce a přejeme zdraví, morál a pevný krok!

Reklama