Reklama

Zuzanu Ryšavou znám poměrně dlouho. Jako cvičitelku aerobiku a krásnou dívku, která by se mohla okamžitě živit jako modelka. Letos vydala svou první knihu v prestižním vydavatelství a už pracuje na další. Přesto vše se nevznáší někde v oblacích, ale drží se pěkně při zemi. Chodí do civilního zaměstnání a věci, které ji baví, dělá skutečně pro radost...

Pomalu se nám blíží léto a s ním čas vysněných dovolených, kdy většina žen sáhne s úlevou po nějakém příjemném románku, který by ještě víc osvěžil odpočinkové dny. Jedním z nich by mohla být relativně nová knížka s názvem Niky, jež vznikla v Brně na počítači sympatické blondýnky.

Zuzana Ryšavá, foto: Igor Ryšavý

A protože jsem zrod její prvotiny sledovala díky Facebooku a jejímu blogu prakticky on-line, říkala jsem si, že by informace kolem vzniku knihy mohly zajímat i čtenářky Žena-in.cz. Vždyť, která z nás nesní o tom, že jednou napíše román (ať už ze svého života, či jen fantazie), kterým budou ostatní listovat a těšit se z vůně a obsahu každé kapitoly...

Zuzano, než se dostaneme k vaší knížce, prozraďte nám, co vy nejraději čtete o dovolené. A které jsou vaše nejoblíbenější tituly v knihovně vašeho života?
Nikdy nedokážu říct, jaký je můj oblíbený žánr a už vůbec ne kniha. Mám jich ráda tolik! Nejraději čtu současné romány, ať už reálné nebo třeba s příměsí nadpřirozena. Zrovna teď mám rozečtený Sirotčinec slečny Peregrinové a hned potom se vrhnu na Ve službách zla, takže předpokládám, že to mi tak akorát vyjde na dovolenou.

Literatura je tedy vaší vášní. Kdy vás poprvé napadlo, že byste také mohla něco sama napsat?
Odmalička jsem chtěla být spisovatelkou. Ani nevím, kdy mě to napadlo poprvé. Mluvila jsem o tom už na základní škole. Nejspíš to bylo tím, že jsem sama ráda četla a taky si dost vymýšlela. Sešívala jsem papíry k sobě, aby vypadaly jako kniha a psala příběhy o baletce, partě kamarádů nebo o dvojčatech (mimochodem druhý díl mé knihy skutečně je o dvojčatech). Nápad na Niky jsem nosila v hlavě několik let, než jsem se konečně rozhodla dát ho na papír. Říkala jsem si, že pokud to nevyzkouším, tak ze psaní zůstane navždycky jen sen a nic víc.

Vím, že vedle čtení sledujete také řadu televizních seriálů. Co vás na nich fascinuje a do jaké míry byly třeba inspirací k sepsání vašeho prvního románu?
Seriály jsou takové moje „guilty pleasure“. Fascinuje mě na nich to stejné, co na knihách. Mám tendenci se do postav hrozně vžívat. Jen mě občas rozčiluje, že na rozdíl od svých vlastních postav, jejich příběh nemůžu ovlivnit.

Zuzana Ryšavá, foto: Igor Ryšavý

Neřekla bych, že byl některý ze seriálů nějakou výraznou inspirací pro napsání Niky. Ale je pravda, že mě inspiruje všechno, co vidím nebo slyším okolo sebe. Stačí třeba jen fotka, ze které cítím nějakou atmosféru, a v hlavě se mi k ní začne vytvářet příběh. Inspiruje mě všechno, co prožívám já i mí přátelé, co čtu, vidím, slyším. Někdy inspirace přichází třeba i z opravdu zvláštních míst.

Vaše prvotina vycházela nejdřív na blogu. Ovšem tištěná kniha je tištěná kniha. Jak těžké bylo z vašeho pohledu sehnat vydavatele? Mnozí se o to snaží bez úspěchu roky...
Nebylo to snadné. Ušly jsme s Niky dlouhou cestu, než se objevila na pultech knihkupců. Když jsem ji dopsala, několik měsíců, možná dokonce rok, jsem se snažila kontaktovat různá nakladatelství, ale bez úspěchu. Protože sama sleduju několik blogů, bylo založení Niky stories na internetu mým plánem B. Samotnou mě překvapilo, kolik čtenářů si Niky našla. Na Facebooku se mi ozývali třeba i spolužáci, které jsem neviděla několik let, a dožadovali se další kapitoly. Jedním z nich byl i hodně podnikavý Petr, díky kterému jsem získala úžasnou obálku na knihu, a kterého napadlo oslovit nakladatelství Egmont. Těm se román líbil a brzy poté jsem podepisovala smlouvu. Takhle to zní hrozně jednoduše, ale od chvíle, kdy jsem napsala první větu až po to, kdy byla Niky vydána, uběhly zhruba tři roky.

Knížka má opravdu velmi vkusnou obálku a také příjemnou velikost písma. Mohla jste i do toho - jako autorka - mluvit? A co více byste prozradila o celém tom procesu od odevzdání rukopisu až po moment, kdy poprvé držíte v ruce svou knihu?
Měla jsem velké štěstí, že ve vydavatelství ke mně byli a jsou neuvěřitelně vstřícní. Všechno podléhalo mému souhlasu. Ačkoliv co se týká přímo obálky, tam jsem byla asi hodně specifický autor, protože tu jsem právě měla dřív, než se vůbec dostal rukopis do nakladatelství. Již zmiňovaný kamarád Petr vlastní totiž web sdružující designéry. A tam mi nechal jako takový předvánoční dobrý skutek vytvořit obálku. Oba jsme byli překvapení, když se sešlo více než 40 návrhů, ze kterých se opravdu těžko vybíralo. Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchý, tříbarevný návrh, který se k mému nadšení líbil i v nakladatelství. S jejich grafikem jsme potom ještě dolaďovali detaily jako písmo. A pak už jsem jenom čekala na výsledný produkt.

Zuzana Ryšavá, foto: Igor Ryšavý

To byla asi i nejzajímavější část celého procesu. Jinak samozřejmě text jako takový procházel korekturou jak ze strany nakladatelství, tak z mojí. Musím se přiznat, že jsem celou dobu nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Že se mi plní sen. Držet knížku v ruce, vidět ji na polici v knihkupectví, to je nepopsatelný pocit.

To věřím. A jaký je váš další literární sen?
Momentálně bych ráda, aby z Niky byla taková volně navazující série knížek. Na tom také pracuji. A samozřejmě aby se líbila čtenářům. Aby si její čtení užívali tak, jako já psaní. Pak mám ještě jeden o dost neskromnější sen, ale ten si prozatím nechám pro sebe.

Musím zde zmínit, že máte velmi krásný vztah se svými rodiči. S maminkou vás spojuje cvičení, tatínek vytváří krásné fotky s vámi. Myslíte, že existuje nějaký univerzální recept na udržování jakékoliv vztahu a jak případně takový recept zní?
Je pravda, že v rodině máme hezké vztahy. Pomalu zjišťuju, že to není samozřejmostí, jak jsem si dřív myslela. Přesto si nemyslím, že bych dokázala říct, čím to je. Ke vztahu asi vždycky patří tolerance a trpělivost. Kdo mě dobře zná, tak ví, že tím já zrovna neoplývám (smích). Podle mě by taky člověk měl trávit čas s těmi, o které skutečně stojí, a kteří do jeho života přináší radost. Nikdy není dobré se do něčeho nutit, protože ta nespokojenost nakonec stejně vždycky vyplave na povrch.

Zuzana Ryšavá, foto: Igor Ryšavý

Když už jsme u těch receptů, co takhle prozradit nějaký osvědčený rodinný recept na dobré jídlo. To čtenářky vždycky ocení.
U nás v rodině není žádný tradiční recept, který by se předával z generace na generaci. Máme rádi jídla jako jsou: bramboráky, palačinky nebo topinky. Prababička vždycky, když jsme k ní měli přijet, napekla snad sto koláčů s drobenkou. U další babičky jsem se zase vždycky těšila na vdolky s marmeládou. To jsou taková jídla, která mám spojená s dětstvím.

Mě samotnou nebaví trávit čas v kuchyni, takže se uchyluju k jídlům, která jsou rychle hotová. Těstoviny, saláty, rybí nebo kuřecí maso. Teď to asi vypadá, že žiju hrozně zdravě. A přitom když se mě někdo zeptá na oblíbené jídlo, automaticky odpovídám „čokoláda“ (smích).

Děkuji za rozhovor a důležité je, že umíte „upéct“ úspěšnou knihu, dobré jídlo jistě rádi připraví doma...

Přečtěte si také: