Je to z jedné vody, nečetla jsem po sobě, snad to jde....:

Můj skvělý dědeček byl sice zubař, ale též amatérský učitel plavání, naučil plavat kdekoho a snažil se samozřejmě naučit i mě.

Šlo to trošku ztuha,protože sportovní talent určitě nejsem a všechno, co umím (třeba lyžování),mám tvrdě vydřené, můj talent směřoval vždy spíše do umělecké sféry a navíc voda není můj živel (stejně jako Míša jsem Lvice).

Mlhavě si pamatuju na podobné drastické zážitky z lekcí plavání - učitelky plavání zřejmě vždycky postrádaly a dodnes zřejmě postrádají EQ, protože i můj dnes téměř 30-letý syn, který se na hodiny plavání dobrovolně přihlásil, absolvoval jen první
dvě lekce kdesi v Axe Na poříčí a když mi před třetí utekl s řevem až na Petrské náměstí, hodiny jsem odhlásila.

Jsem přesvědčena, že podobný osud zřejmě čeká i má vnoučata :-). Já se totiž bála především hloubky a pak hlavy pod vodou, takže právě styl splývání byl pro mě nepřijatelný.

Dědeček mě splývat nenutil, naučil mě perfektně tempa a jelikož určil lákavou cílovou odměnu za přeplavání Borku (slepé rameno Labe u Staré Boleslavi) - nafukovací matraci, po které jsem šíleně toužila - zvládla jsem všechno.

Bylo mi asi 8 let. Později jsem při dovádění v jezeru ve Lhotě (tehdy maličká čerstvě vyhloubená jáma, dnes známé koupaliště) s kamarádkama, občas i tu hlavu potopila a pak přišla nešťastná příhoda, ze které jsem sice vyvázla životem, ale s následky, které napravily až thajské rybičky,takže dnes úspěšně šnorchluju, dokonce i v hloubce, pokud je na dosah 5-ti temp  loď, či dno moře, kde stačím, nebo třeba i obyčejné nafukovací lehátko.

S kamarádkou Barbarou a její sestrou jsme denně navštěvovaly již zmíněné jezero, protože jsme trávily prázdniny v blízkých chatách svých rodičů. Mně bylo 14, Barbaře 16, její sestra byla tehdy někde na táboře. Už pár dní jsme pozorovaly divného kluka, asi 20-letého, který působil dojmem psychopata, bály jsme se ho, když se s námi snažil sblížit.

Jednoho odpoledne jsem usedly na mé nafukovací lehátko obkročmo obě dvě a rukama pádlovaly doprostřed jezera, které už tehdy bylo docela slušně rozlehlé.

Najednou vidíme, jak k nám plave rychlými kraulovými tempy onen psychopat a propadly panice. Skočily jsme z lehátka a každá jiným směrem plavala ku břehu. Psychopat popadl lehátko a vybral si mě - blížil se strašlivě rychle, v očích měl něco divného a natahoval po mě ruku, když byl u mě, stlačil mě pod vodu. Tehdy jsem se nadechla a loučila se se životem.

Najednou byla ruka pryč, vynořila jsem se a spatřila Barbaru, jak k nám plave a hlasitě zvesela pokřikuje na chlapa cosi jako: "Jé, ahoj, to je dobře, že jsi tady, už dlouho jsme tě neviděly, jak se máš"....

Byla jsem v šoku.

Doplavali jsme všichni ke břehu a dlouho nám trvalo, než jsme se chlapa zbavily. Rodičům jsme nic neřekly, styděly jsme se.

Barbara mi vysvětlila, že její tatínek lékař jí vždycky říkal, že když se setká s psychopatem "v akci", že má na něho mluvit "normálně" a vstřícně a že mu tak zabrání, aby jí ublížil (něco jako když vás někdo znásilňuje, tak se tvářit, že jste rády a navrhnout třeba akt ve svém bytě).

Myslíte, že mi tehdy zachránila život? :-)

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Když nad tím dumám, nemám vysvětlení, proč by Ti ten člověk uprostřed jezera držel hlavu pod vodou, kdyby byl v pořádku. Na druhou stranu myslím, že jste neměly skákat z té matrace. Ale pokud byl magor, udělala Barbara asi jediné správné.

Za velmi hloupý nápad ovšem za sebe pokládám fakt, že jste to nikomu neřekly. Pokud to byl nebezpečný člověk, ohrozily jste mlčením životy jiných. M.

Pište na redakce@zena-in.cz své zážitky, jak jste se naučili plavat vy, nebo vaše dítě, případně jiný člen rodiny. Jaký máte vztah k vodě a UMÍTE VŮBEC PLAVAT?   Dnes si příspěvkem můžete „vypsat“ plážový balíček.

Reklama