Letos jsem se rozhodla se svými dospělými syny a snachami oživit starou rodinnou tradici  bombastických oslav Mikuláše, které mají kořeny už v dětství mé matky.

Až do své smrti v r. 1968 jí Mikuláše dělával její tatínek, můj dědeček, a bylo to tak atraktivní představení, že maminka živého Mikuláše vyžadovala nejen v pubertě, ale i v dospělosti ještě v době, kdy už sama byla babičkou.

 Dědeček si tak střihl pro zábavu i šviháckého Mikuláše ve smokingu a vymýšlel podobné legrácky i poté, co jsem povyrostla i já. Co mi vzpomínky sahají, vždy to u nás probíhalo ve velkém, i dárky se rozdávaly všem, nejen dětem a nejen ovoce a cukrovinky, ale i ty věcné - byl to takový malý Ježíšek – dospělí si vyrobili chlebíčky, pilo se vínečko.... 

Můj dědeček Mima (jmenoval se Augustin, po svém slavném strýci, ale nikdy nikdo mu tak neřekl), byl coby Mikuláš nezapomenutelný - s babičkou za I. republiky nadšeně ochotničili a navíc byl maskérem zlíchovského sokolského divadla (zřejmě po něm mám vášeň pro líčení). Měl opravdové divadelní šminky, dlouhé vlasy vyrobené z koudele a dokonce falešný nos, který si vyrobil z dentakrylu (byl zubařem).

Mitru a takový „to tuhý přes tělo“, nevím, jak se to jmenuje, mu vyrobil z kartonu a namaloval náš soused, strýc Míla, profesí výtvarník. Zářilo to zlatem. Bohužel nikoho tehdy nějak nenapadlo dědečka vyfotit, takže dokument nemám. Přes toto dokonalé maskování jsem jej identifikovala asi ve věku 5 let. Poznala jsem dědu podle rukou - nosil sice bílé látkové rukavice, ale když se se mnou loučil, jednu sundal a bylo to jasný :-). Dědečka hned po jeho předčasném odchodu vystřídal s espritem sobě vlastním strýc Míla a byl stejně úžasný, jako dědeček.

Maskování jsem se ujala už já - zdědila jsem ve 13. letech dědečkovu dřevěnou skříňku s divadelními líčidly, které zvláštně voněly (jinak, než ty dnešní) a stala se tak nejen maskérkou rodinných Mikulášů, ale i Mikulášů, Andělů a Čertů vystupujících na mikulášských v sokolovně. Tehdy se pravděpodobně začaly psát mé vizážistické začátky. J

Jednou byl v prosinci strýc nemocný a tak jeho roli 5. 12. u nás doma převzal dědeček mých bratrů, Francí. Vžil se do své role až příliš a ve snaze moralizovat své vnuky (Čert nebyl), zahnal asi dvouletého bratra Pavlíka do temné ložnice a vyděsil ho tak, že s ním musela matka k psychologovi a snad dodnes má trauma ze tmy. Samozřejmě, že Francí coby Mikuláš skončil J.

 Asi rok, či dva nebyl pro jistotu žádný a teprve, když bratr povyrostl a vzpamatoval se, začal opět chodit hodný strýc Míla. Další úžasný Mikuláš byl můj exmanžel:  jednou se nechal přemluvit, aby šel na jeviště pro děti z barrandovských filmových ateliérů - my z divadelního studia jsme představovali čerty a anděly. Bylo to v roce 1977 a Čerta si střihla určitě i Eva Holubová, moje tehdejší kamarádka.

Namaskovala jsem tehdy ještě budoucího manžela dědečkovými poctivými šminkami, vylepšenými už vlastní vizážistickou výbavou, obleček měl z Barrandovské kostymérny a herecký výkon mu kazila jen jedna z hereček, která mu do projevu ctihodného kmeta pořádně kecala (nějak nezvládla, že tentokrát nedostala hlavní roli), takže se zařekl, že už s námi vystupovat na podobných akcí nebude.

Navíc, když chtěl smýt šminky, zjistil, že v divadle neteče voda. Nějak jsme to setřeli, ale přece jen nějaké zbytky zůstaly a když jsme po besídce  vzali mé malé bratry do Dětského domu na Poříčí (dnešní ZARA) na pohár, všichni v cukrárně na nás divně civěli, protože manžel s červenými tvářičkami, rtíky a konturou zvýrazněnýma očima vypadal jako úchyl - pedofil....:-)).

Poté převzal štafetu po Mílovi a pokračoval už jen v roli rodinného Mikuláše. K němu se přidal časem i  13-letý bratr: coby nezapomenutelný Anděl vypadal v blond paruce jako krásná holčička - tady už existuje čb fotodokumentace.

a

m

Svatou trojici doplnil jeho spolužák Marek, kterého jsem maskovala za čerta tak naturalisticky, že jsem se ho pak sama bála. Bohužel ne tak mladší synek, kterého jsme plánovali 5. prosince lehce výchovně usměrnit.

Když vrazil hrozivě působící Ďábel s řinčícím řetězem do pokoje, čekali jsme alespoň drobný respekt, nicméně naše 2,5 leté batole začalo na čerta drze pokřikovat a k respektu mělo daleko. Večer nechtěl usnout, ještě dnes ho vidím, jak stojí v postýlce s ohrádkou, drží se za šprycle a provokativně pokřikuje: Čerte, čerte, pojď  si pro mě!

Jeho otec se naštval, vzal na sebe obrácený kožich a nějakou masku a na synka dost drsně vybafl. Jiné dítě by se asi zbláznilo – to naše „jen“ ztichlo a konečně usnulo. Za půl roku se mu má narodit potomek, tak jen doufám, že nebude po něm J.  

Nikdy nezapomenu na vášeň svých synů pro čerty – oni je prostě milovali: jejich dědeček z otcovy strany, profesí taktéž výtvarník, jim je kreslil po celý rok a já jim ušila hadrového podle vzoru plyšáka z obchodu, který byl na naše poměry tehdy příliš drahý.

Když vyrostl, převzal štafetu ještě bratr Pavel, který stejně jako jeho předchůdci herecký talent rozhodně nepostrádal a tak dělal Mikuláše nejen pro rodinu a sousedy, ale především nahradil strýce i na pravidelných mikulášských nadílkách pořádaných pro děti ve Zlíchovské sokolovně, kam jsem tradičně docházela líčit jeho i čerta Marka ještě nedávno…..
Zuzana

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Vy jste úplně Mikulášská rodina! Příjemně se mi to četlo. Je z toho cítit láska a pohoda. A tu Ti přeju i do budoucna. Hezký příspěvek. Děkuji. Míša.

Své zážitky, názory a veselé historky o čertech a Mikuláších mi pište na redakce@zena-in.cz. Také si myslíte, že strašit děti se nemá?

Vylosovaný autor příspěvku k tématu bude odměněn punčochou s kosmetikou. Tedy za předpokladu, že byl hodný!

Reklama