Rodina

Zůstaňme kritičtí, ale buďme zvědavější. Pak se zas staneme premianty

Kde je problém péče o ohrožené děti u nás? Potřebujeme víc zdravé zvědavosti, víc nezkreslených informací, víc skutečného zájmu o to, jak to dělají jinde. A také víc sebevědomí, díky němuž nebudeme kritické připomínky vnímat jako útok, nýbrž jako snahu pomoci.

Jestliže řešíme nějaký problém, který už řešil (a vyřešil) někdo před námi, má smysl, abychom jeho řešení detailně prostudovali, protože s vysokou pravděpodobností obsahuje postupy, které by nám mohly pomoci, a pokud je rovnou nelze převzít, mohly by nás aspoň inspirovat? A pokud se vydáváme na neznámou půdu, má smysl naslouchat radám a doporučení těch, kteří se na ní pohybují už desítky let?

Není pochyb o tom, že na takhle obecně formulované otázky by 99 procent lidí odpovědělo „ano“, protože je to v souladu se zdravým rozumem.

Potíž nastane ve chvíli, kdy se z obecného stane konkrétní. Například péče o ohrožené děti. Přístupnost a otevřenost je tatam, místo ní nastupuje u podstatné části zainteresovaných odmítání a hledání důvodů, proč něco takového naopak vůbec nemá smysl.

Aby nedošlo k omylu: skepse a pochybnosti o tom, jestli bude nový systém fungovat, patří k fenoménu opouštění starých jistot a nijak se tím nelišíme od jiných zemí, v tom jsme normální evropský národ, ani horší ani lepší než jiné.

Jan Pfeiffer, psychiatr a expert na deinstitucionalizaci péče se zkušeností z řady zemí, tu však jeden rozdíl vidí:

„Odpor vůči civilizačním procesům v péči o ohrožené děti, který můžeme pozorovat v ČR, je svou intenzitou, organizovaností a řekl bych až zavilostí dosti unikátní. I to, jak na obhajobu existujícího systému vystupují některé politické figury, se vymyká mé zkušenosti z jiných zemí.

Jsme myslím jedinou zemí z nových členských zemí EU, která nemá zákonem stanovenu hranici přijímání dětí do ústavnípéče. Většinou se jedná o děti do tří let, někde do 6 let. V Polsku plánují zákonnou hranici posunout na 12 let.

otv

Jsme zároveň jedinou novou členskou zemí, která má komunistickou stranu jako stranu parlamentní. Myslím, že onen odpor k reformám v ústavní péči je součástí širšího fenoménu paternalistické víry v instituce, staré pořádky, nepochopení konceptu lidských práv.

Součástí tohoto fenoménu je i výrazná citlivost na kritiku z vnějšku. Jakou bouři odporu sklidila paní Rowlingová na svůj komentář ohledně umísťování dětí do klecových lůžek, jistě ještě každý pamatuje. Či odpor k rozsudku štrasburského soudu ohledně diskriminační povahy praktických škol. Domnívám se, že se jedná o fenomén premianta základní školy (postkomunistických zemí), který se ocitne na gymnáziu, kde najednou zjistí, že již premiantem není. Může se pak více do sebe uzavřít, nebo dokonce přestat chodit do školy, aby si udržel svůj sebeobraz výjimečnosti.“

A právě onen „sebeobraz výjimečnosti“, přesvědčení o vlastním premiantství, je něčím, čeho se potřebujeme zbavit. Což se snadno řekne, udělá hůře. Ale cesta tu je: „Je potřeba hned od začátku intenzivně pracovat s těmi, kteří jsou součástí institucionálního systému. Je potřeba jim předestřít perspektivu nových služeb a možné jejich místo v nich. Je také potřeba, aby si skeptici na vlastní oči mohli ověřit, osahat, jak to může fungovat jinak v místech „dobré praxe“, kde je již systém po „transformaci“. Je potřeba otevřeně mluvit i o špatných zkušenostech z historie transformace a o tom, jak se technologie transformace z takovýchto selhání poučila a vytvořila know-how, jak jim předejít,“ říká již citovaný Jan Pfeiffer. A dodává:

„K vysvětlení toho, že kritika není mířena na pracovníky, ale na systém, často používám příměr s výměnou auta. Auto už dosloužilo, ale řidič zůstává v novém autě tentýž. Možná bude potřebovat zacvičení, nějaké nové znalosti a dovednosti, ale řídit může dál.“

Potřebujeme zkrátka víc zdravé zvědavosti, víc nezkreslených informací, víc skutečného zájmu o to, jak to dělají jinde. A také víc sebevědomí, díky němuž nebudeme kritické připomínky vnímat jako útok, nýbrž jako snahu pomoci.

Na tom, zda a jak rychle dokážeme tuhle myšlenku přijmout, bude z velké části záviset úspěch reformního snažení, na jehož konci má být po všech stránkách lepší svět pro děti, které nemají tolik štěstí, aby mohly trvale vyrůstat v harmonickém prostředí vlastní rodiny.

Nakročeno ke skutečnému premiantství v téhle oblasti už máme.

-redakce Edice Otvíráme-

«- předchozí díl ČLÁNKY Z EDICE OTVÍRÁME další díl -»

V redakci ŽENY-IN.cz rádi pomáháme Edici Otvíráme. Na další zajímavý článek se můžete těšit v pátek 20.9.2013.

   
13.09.2013 - Rodina - autor: (red)

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme