Svateb rok od roku ubývá, mladí se do manželství příliš nehrnou. Bojí se snad odpovědnosti? Nechávají si otevřená zadní vrátka? Nebo jen nepotřebují ke své lásce doklad? Možná ode všeho něco, chtělo by se říct. Jak si ale pak vysvětlit, že se páry neváhají vrhnout po hlavě do hypoték? Ty je často drží pospolu více než doklad z matriky. Finanční závazek udržel ve vztahu i pětadvacetiletou Marcelu.

byt

„Aleše jsem poznala ve dvaceti a byla to láska na první pohled. Zbláznila jsem se do něho. Byl přesně můj typ a k tomu děsně hodný kluk. V té době jsem strašně potřebovala k někomu „utéct“. Naši se rozváděli a doma bylo všechno, jen ne dobrá atmosféra. A odnášely jsme to my, děti. Odehrávalo se takové to klasické: Řekni otci, že… Vyřiď matce, že… Hádky, pláč a výčitky byly na denním pořádku,“ vzpomíná na dobu před pěti lety Marcela. Jediným východiskem tehdy bylo nezůstávat doma. Veškerý volný čas trávila se svým přítelem.

Byt? Jedině vlastní

Byl o tři roky starší a ještě bydlel u rodičů. I Marcela se tam brzy prakticky nastěhovala. Jenže z toho nebyla nadšená hlavně Alešova sestra, s níž sdílel pokoj. „Ani se jí vlastně nedivím, že byla naštvaná. Komu by se taky líbilo bydlet s bráchou a jeho holkou? Už mě to štvalo, že nemám nikde pořádný domov, kam bych si mohla jít odpočinout. Asi hlavně proto přišel Aleš s nápadem pořídit si byt. A já byla nadšená. Konečně se budu moct zařídit, jak chci já. Nebudu muset poslouchat věčné hádky našich ani se omluvně koukat na „švagrovou“. Pustili jsme se tedy do hledání,“ vypráví s tím, že najít bydlení se jim podařilo během dvou týdnů.

Aleš byl pro koupi bytu, protože se mu nechtělo platit někomu nájemné, když můžeme náš byt postupně splácet a jednou ho vlastnit. Já souhlasila, a tak jsme požádali o hypotéku. Naštěstí jsme v malém městě, takže ceny bytů nejsou tak vysoké jako třeba v Brně. Takže ve dvou jsme zvládali dát měsíční splátky dohromady a ještě nám něco zbývalo na zařizování bytu. Všichni kolem mě zrazovali, ať neblázním, že se známe ani ne rok. Jenže já měla svou hlavu a byla si láskou jistá. Dodnes taky nepochybuji o tom, že je skvělý chlap. Je na něj spolehnutí, nechodí po hospodách jako většina kluků u nás, ani není konfliktní typ. Vůbec se nehádáme. Jenže já se po pár letech přistihla, že mi právě tohle trochu vadí. Začala jsem se ve vztahu nudit,“ říká Marcela, která si najednou uvědomila, že se jejich vztah odehrává mezi čtyřmi stěnami společného bytu.

Zůstat, nebo odejít?

„Nikdy se mu nechtělo večer ven, prý si raději uděláme hezký večer doma. Jasně, byt jsem chtěla, ale abych v něm strávila zbytek života zavřená? Měla jsem toho už dost. Žiju s peciválem! A přitom toho chci ještě tolik zkusit, poznat, procestovat… Začínala jsem vnímat svého partnera jako závaží, co mě táhne ke dnu. Moje láska postupně chladla a já přemýšlela, jak to řešit. Kámošky byly se vším hned hotovy. Tak se s ním rozejdi, odstěhuj se, slýchala jsem od nich. Jenže jak, když máme společný úvazek na 30 let a nábytek kupovaný napůl? Jasně, dalo by se to řešit. Ale při představě, že řešíme dělení „majetku“ a sháníme kupce na byt zatížený půjčkou, jsem se pořád nějak nemohla rozhoupat. Nebýt hypotéky, už dávno bych Aleše opustila. Takhle si pořád říkám, že mi s ním vlastně není tak zle,“ přiznává Marcela, ale dál zvažuje možnosti.

„Byt mám ráda, zařídila jsem ho podle sebe a nechce se mi z něj odcházet. A pak také – kam bych šla? Zpátky k mámě? Ta mi už teď říká, že mám být ráda za to, co mám. Takhle hodného kluka prý jen tak nenajdu… Táta už má novou rodinu, takže to také nehrozí. A znovu a sama zařizovat podnájem? Tak to vypadá, že si asi raději zvyknu na Alešovu lenost a najdu si vlastní zábavu. A kdo ví? Jednou budu tomuhle bytu na hypotéku možná vděčná, že nás spolu udržel,“ krčí rameny.

Čtěte také:

Reklama