Někdy mám pocit, že jsem v minulém životě prováděla něco nekalého s něčími zuby, a teď se mi to vrací. Se zubaři si totiž užívám už od mala.

 

První trauma přišlo v první třídě u školního zubaře. Bylo to poprvé, co jsem u nějakého byla, a hned to byl průšvih – tři kazy na vrtání. Ve třech šestkách.

 

Málem jsem to tehdy neustála. První vrtání – a hned takhle drsné – mě silně zaskočilo. Navíc paní doktorka brala děti jako nutné zlo, a tak se se mnou moc nemazlila. Došlo dokonce i na nějakou tu facku… nebylo divu, že po tomhle tyjátru mi rodiče našli zubaře, který projevoval přece jen o něco více pochopení.

 

Moje zuby se asi taky vyděsily a konečně začaly vypadávat. Braly to útokem a po skupinách, a tak ze mě na pár let byla kolozubá holčička jedna radost. Vždycky mi chyběly alespoň tři zuby najednou :-).

 

Když mi jakž takž dorostly pořádné dospělácké hlodáky, ukázalo se, že jim někdo asi vyměnil stavební plány – co mělo stát rovně bylo křivé, co mělo držet řadu z ní vyčuhovalo. I dostala jsem rovnátka. Ohavná, plastová, zakusovací. Trápila jsem se s nimi několik let, poctivě jsem je nosila na spaní i přes den, ale výsledek dohromady nebyl patrný.

 

Jednoho dne mé mamince někdo vyprávěl o báječném soukromém specialistovi na rovnání zubů. Rozhodli jsme se, že ho vyzkoušíme – dopadlo to tak, že rovná zuby mně i sestře už dlouhé roky. Je vážně hrozně šikovný. Mně nasadil zámečky se spoustou drátů a smyček, ale po roce už šly dolů s tím, že je „nahrubo hotovo“. Zbytek se dorovnával a upevňoval různými drátky, které nejsou vidět ani cítit, a teď mám úsměv, za který se stydět nemusím.

 

Nedávno byla ale veškerá rovnátková námaha v ohrožení: začaly mi pučet osmičky. Rentgen brzy ukázal, že všechny čtyři rostou odhodlaně, rychle, ale přesně opačně – dovnitř a do ostatních zubů. Kdybychom je nechali tak, do pusy by se mi nevešly a zkřivily by se mi i ostatní zuby.

 

A tak došlo na operaci. Nebyla to žádná legrace: ani jedna z nich nebyla prořezaná na povrch, a navíc byly zaseknuté do sedmiček i do kostí… nikomu bych nepřála probudit se tak, jak jsem se probudila já. Ten den – a celý týden potom – jsem měla obličej kulatý jako měsíček a tváře pokryté jednou souvislou modřinou, přerušenou jenom na bradě.

 

Po týdnu mi to ale splasklo, všechno zdárně srostlo a pan doktor mi vyndal stehy.

To byla moje prozatím poslední návštěva u zubaře. Příští týden jdu – po roce – na kontrolu. Držím si palce ze všech sil. Už mě sice nenapadá, co by se mi mohlo v puse rozbít, ale něco se jistě najde…

 

A co vy, milé ženy-in?

Jaký je váš vztah k zubařům?

Odnesla jste si z ordinace trauma nebo obrázek se žabičkou?

Pamatujete si na školní zubaře?

Bojíte se chodit k zubaři?

Odkládáte návštěvu, dokud to jde, nebo se vrháte vpřed, aby to už bylo za vámi?

Nosila jste někdy rovnátka? Nebo vaše děti?

Srovnaly se vám zuby nebo bylo vaše trápení zbytečné?

A co osmičky, rostou?

 

Napište nám své zubaté zážitky. Ten, nad kterým nám budou zuby trnout nejvíce, odměníme.  

Reklama