Reklama
Tak s tímto tématem se mi vybaví hned několik příběhů, některým se s odstupem času zasmějeme, ale v tu chvíli to nebylo nic příjemného pro nikoho.
 
1. příběh:
 
Tak tohle se stalo mojí mladší sestře. Spousta z nás si určitě pamatuje povinné školní prohlídky u zubaře, kdy celá třída seděla v čekárně a čekala, který další „chudák" je na řadě. A zcela jistě jste si u toho krátili čas tak, že jste si vyprávěli hrůzostrašné příběhy z ordinace. Stejně tak i spolužačky sestry, jedné vrtali hned 10 zubů zaráz, druhé 4 vytrhli... znáte to, dětské přehánění. Sestra to chvilku poslouchala, pak najednou zaznělo její jméno a ona šla do ordinace. Vešla, sestřička se jí zeptala, jak se jmenuje, a ona stačila říct jen Zde... a byla na zemi. Prohlídce u zubařky se ten den vyhnula, ale místo toho strávila 3 dny na dětském oddělení, kde zkoumali příčinu jejích mdlob.
 
2. příběh:
 
V hlavní roli opět moje mladší sestra. :-) Jako děti jsme měly partu, kde byly děti z okolí našeho domu, občas nějaký ten spolužák ze školy a přiznám na rovinu, že ostatní jsme moc rády na našem území" neměly. Jak už je z prvního příběhu jasné, sestra neměla zubaře moc ráda, takže o tom, že ji bolí zub, nikomu doma nic neřekla. Byly jsme venku, a protože bylo po několikadenním dešti, bylo všude dost bláta a louží. Najednou se venku objevil vetřelec" z okolí a měl u sebe vodní pistoli, do které nabíral vodu z kaluží. Slovo dalo slovo, nějaké to postrčení a voda z kaluže na našich obličejích. Sestra si ji chtěla utřít, a jak se dotkla místa, kde ji bolel zub, začala naříkat. Já pochopitelně netušila, o co jde, a protože jsem viděla, že má tvář trochu nateklou, myslela jsem si, že je to ze špinavé vody, a toho kluka, přesto, že byl starší a větší než já, jsem tak zmydlila, že ještě teď, jako dospělý, si na to občas vzpomene. Naštěstí se tomu už jen smějeme... Jo, a sestra měla tenkrát takový zánět, že jí to šlo i do oka, ale po týdnu se to vyléčilo.
 
3. příběh:
 
Starší dcera dost dlouho, asi do roka a půl, nosila dudlík. Asi v jejím jednom roce jsme dělali rekonstrukci bytu a odpoledne jsme v pokoji natáhli a položili kabely od televize a pc, ale museli jsme ještě něco dodělat v kuchyni, a pak se nám už moc nechtělo dávat šňůry do lišty, tak jsme si s manželem řekli, že to uděláme na druhý den. Zašoupli jsme šňůry ke zdi a šli spát. Ráno vstala malá, a než jsem připravila snídani, tak si hrála v pokoji s míčkem, a u toho běhání a podávání šňůry vytáhla. Když jsem ji zavolala jíst, dala dudlík do pusy a chtěla utíkat za mnou... nožičky se jí zamotaly do šňůr a při pádu na dudlík si oba přední zuby zasunula dozadu. Bylo to o víkendu, takže jsem na nic nečekala, vzala ji na pohotovost a tam ji pan doktor ošetřil. Asi za půl roku jsme šly k zubařce na kontrolu, a ona když ji viděla, tak nechtěla otevřít pusu, že ona chce toho svýho... Pana doktora jsme nakonec našli v ordinaci na druhém konci města, ale do dneška nelituji, že jsem ho kvůli dceři hledala.
 
4. příběh:
 
A tentokrát mladší dcera. :-) Asi v 7 letech jí vypadl první mléčný zub a já byla ráda, že to bylo bez problémů, a ani mně nenapadlo ji vzít na kontrolu k zubaři. Po asi dvou měsících si začala v pátek večer stěžovat, že ji bolí stoličky nahoře, a já už viděla, jak ráno jdeme na pohotovost. Jenže ráno zuby nebolely, kaz nebyl vidět žádný, a protože měla trochu rýmu, tak jsem si myslela, že to byla bolest z dutin. Tím pádem jsme nad tím obě mávly rukou, já odešla do práce a dcera za kamarádkou. Odpoledne se ale zuby ozvaly znovu, a to tak, že mi nezbývalo nic jiného než vzít dceru do vlaku a jet na pohotovost do krajského města. Dost jsem se bála, protože dcera se zubaře bojí a měly jsme problémy s otvíráním úst, i když ji nic nebolelo.
 
V nemocnici na pohotovosti se nás ujala sestřička, chvilku si s dcerou povídala, a pak přišel pan doktor. Byl to černoch, takový ten hodně tmavý a v bílém oblečení, to bylo obzvlášť kontrastní - dcera otevřela údivem ústa a nezavřela je, ani když ji prohlížel, a pak jí dával injekci na umrtvení. Byla nutná resekce, zůstal v ní kořínek z mléčného zubu a doputoval až k nervům stoliček, proto ji bolely všechny. První větu jsem z dcery dostala až na zpáteční cestě vlakem - všimla sis, mami, že to byl asi cizinec?
 
Kdybych se zamyslela, asi bych si vzpomněla i na jiné příhody se zubaři, možná... ale to třeba jindy.
Verahl
 Děkujeme za pěkné příběhy, vy jste úplný zlatý důl :-)