Reklama


V souvislosti s dnešním tématem se s vámi musím podělit o zážitek, který se mi stal ve Finsku.
O Finech je všeobecně známo, že nekradou.
O tom se můžete přesvědčit na každém kroku.
Tu se válí v příkopu kolo, které majitel opustil nebo zapomněl při cestě z hospůdky, na chatách u jezera jsou volně ložené motory ke člunům, domy se nezamykají a nemají ploty.
Ale také je o nich známo, že mají prohibici a s nadšením přijmou láhev jakéhokoli alkoholu.
Nejradši mají „beherodku“ a starou.
Jeden čas jsem tam jezdila dost často pracovně a lahvemi koňaků, likérů a podobných lihovin jsem řešila dilema, co s dárky.
Nakoupila jsem jich na letišti plnou tašku, k tomu nějaké bonboniéry pro švadlenky a vzhůru na sever.
V Helsinkách jsem přesedlala na vlak, neboť cílová stanice mého pobytu byla ještě tak 250 km od hlavního města.
Vlaky ve Finsku nevypadají jako vlaky u nás.
Jejich vnitřní vybavení a čistota se blíží spíš letadlům, jen zavazadlový prostor se nezavírá dvířky, ale je volný.
No a tam jsem strčila „chlastem“ naditou tašku a dala si šlofíka.
Je nad slunce jasnější, že jsem při vystupování popadla jen svůj obří kufr, své nukleární hovado, co se nevešlo nikam jinam, a vystřelila z vlaku.
Flašky pokračovaly směrem k severnímu polárnímu kruhu.
Že jsem je zapomněla ve vlaku, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem spatřila očekáváním zářící očička svých finských přátel.
“Já blbec,“ počastovala jsem se oprávněnou sebekritikou a s pocitem trapnosti vylíčila svůj problém. Jen jsem udělala tečku za větou a zkroušeně zamíchala vychladlé kafe, popadla energická manažerka a asistentka režie v jedné osobě telefon a někam zavolala.
“Snad si nemyslí, že ty flašky ještě někdy uvidíme, ve Finsku, kde si podomácku dělají alkohol ze všeho, co vás napadne?“ pochybovala jsem v duchu.
“Zítra to přinesou,“ položila telefon s úlevou dobře odvedené práce a já vyvalila oči.

A přinesli. V tašce bylo všechno, co jsem tam zanechala.

“Tak to čumím, to by se u nás stát nemohlo.“
To jsem si ale takticky nechala pro sebe.