Můj příspěvek je a není o ztrátě.
Já jsem totiž ztratila a neztratila babičku. Ona byla vždycky silná a rázná žena. Měla dva syny, ačkoliv jí lékaři tvrdili, že žádné děti mít nemůže. S vědomím této diagnózy se vdala. Ale protože můj dědeček byl krásný a šikovný muž, porodila časem babička dva syny, mého otce a strýce.
Děda však umřel celkem mlád, v pětačtyřiceti letech podlehl rakovině.
Ani jsem ho nestačila poznat.

Od té doby žila babička sama, byla to velmi živelná osoba, měla spoustu přátel a byla velmi oblíbená pro svou schopnost dobře bavit okolí. Vždy byla pohostinná a k nám vnoučatům docela přísná.

Jenže mi ji vzal „ten Němec“, jak se říká Alzheimerově chorobě. Naplno se tato nemoc projevila teprve před pár měsíci, jenže jde to příliš rychle. Dříve jsem se o babičku starala denně já, měla jsem těsně po promoci, a tak jsem na ni měla čas.

Pak jsem nastoupila do práce a už to s ní šlo z kopce. Už během mé dennodenní péče se mi ta milá a rázná žena někam ztrácela, Alzheimer z ní udělal agresivní ženu, v níž jsem nepoznávala svou hodnou babičku. Až jsem ji ztratila úplně – babička sice ještě žije, ale není to život. Musí být pod práškama a jen kouká někam před sebe a vypadá jako by ležela v rakvi. Ten pohled na ni je ubíjející, člověk se bojí chodit na návštěvy.
Ztratila jsem ženu, která pro mě byla hned po rodičích tou nejdůležitější osobou na světě. Mnoho ze svých vlastností jsem zdědila po ní, ale tento odkaz (nemoc) mi snad neodkáže.

Každý člověk, který kdy musel pečovat o takto nemocného člověka,  ví, že je to náročné víc psychicky než fyzicky.
Jenže pokud tu osobu milujete, vše se dá vydržet.

Slonbidlo


Milá Slonbidlo,
musí být nesmírně těžké dívat se, jak se vám milovaný člověk ztrácí před očima.
A jestli jste po své babičce zdědila vlastnosti, jak píšete, určitě neztratíte sílu o ni dále pečovat.

Reklama