Bylo mi sladkých sedmnáct a prožívala jsem svou druhou lásku. Jmenoval se Michael, bylo mu 23 let, měřil skoro dva metry a poskytoval mi opravdový pocit bezpečí a ochrany. Milovala jsem ho celým svým tlukoucím sedmnáctiletým srdcem a dny, kdy jsme měli schůzku, se proměňovaly v nádherné, kvetoucí ostrovy uprostřed nudné šedi mého stereotypního života. Nějak takhle jsem to tehdy opravdu cítila.

Jediným zádrhelem a záškodníkem naší lásky byli mí rodiče. Ne, že by mi mou lásku nepřáli, to ne, ale důsledně trvali na dodržování pravidel, která stanovili, aniž by je se mnou předem konzultovali. Pravidlem číslo jedna byl nekompromisní čas návratu. Mé vycházky končily každý den v půl deváté večer a nebylo síly, která by toto nerozvážné rodičovské nařízení dokázala zlomit. Remcala jsem, trpěla, hádala se a přesvědčovala, leč bezvýsledně.

Po nějaké době mého chození s Michaelem se naše vzájemná touha začala zvětšovat a zvětšovat a líbání na lavičce v parku již pro nás nebylo vrcholem intimity. Chtěli jsme zkrátka něco víc…

Michael měl byt v jedné vesničce vzdálené asi 20 km od města, kde jsem bydlela. V sobotu hned po obědě jsem tedy “za účelem odpoledních čajů” odjela vlakem do místa jeho bydliště. Mí naivní rodiče odpolední čaje schramstli i s navijákem a pouze zdůraznili čas 20:30 jako nejzazší okamžik mého návratu pod jejich bezpečná křídla.

Po mém příjezdu mě Michael ujistil, že autobus zpět mi odjíždí přesně v sedm hodin a že to domů do půl deváté bez problémů stihnu.

Pak jsme se odebrali do jeho bytu, kde skutečně k čemusi došlo, nicméně to zdaleka nesplnilo mé očekávání, a tak se o proběhlých hrátkách nebudu moc rozepisovat. Zkrátka mohutný chlapák Michael s rukama jako lopaty nesplnil mé očekávání, anebo se mé očekávání jaksi nebylo schopné sloučit s životní realitou... Nevím. Takže když se přiblížila sedmá večerní, napochodovali jsme (já mírně rozladěná) na autobusovou zastávku, abych tam posléze zjistila, že žádný autobus v sobotu večer do města nejede. V úvahu přicházel pouze vlak, který ale startoval až někdy kolem desáté hodiny a je nad slunce jasné, že do půl deváté bych to domů stihnout opravdu nemohla.

“To nic,” objal mne Michael a snažil se mě uklidnit. Já jsem mezitím odhadovala, jak moc souvisí tělesná výška s velikostí mozku, a snažila se přijít na to, jak je možné, že třidvacetiletý muž nedokáže číst v jízdním řádu.

“Švára nás odveze,” ujistil mě Michael a odebrali jsme se do domku jeho rodičů, kde bydlela i jeho sestra s manželem.

Pořád jsem ještě byla relativně klidná. Bylo čtvrt na osm a to, že budu do půl deváté způsobně doma, bylo v tu chvíli ještě zcela reálné.

Toto mé blahosklonné ujištění ale utrpělo vážnou trhlinu ve chvíli, kdy jsme zjistili, že “švára” není doma.

“Za chvíli je tady,” ujistila nás Michaelova sestra a maminka nám nalila knedlíčkovou polívku. Poté přišel na řadu vepřový řízek s bramborovou kaší a moučník jsem do sebe soukala již notně rozklepanou rukou. Bylo již dávno po osmé hodině, švára nikde, telefon taky neexistoval a v tomto rozpoložení jsem se ještě snažila způsobně odpovídat na všetečné otázky Michaelovy maminky. Sice se snažila působit mile, ale kdesi hluboko uvnitř jsem cítila, jak si tu “městskou fiflenu” představuje s vidlemi, kterak po boku jejího mužného syna kydá hnůj.

Švára přijel ve třičtvrtě na devět.

“Jasně, že tě odvezu, ale jsem hladovej jako vlk,” usadil se ke stolu, počkal, až se ohřeje polívka ... řízky, kaše … moučník dojídal někdy kolem půl desáté.

Před desátou jsme nasedali do auta: švára, jeho žena, Michael a já. No, zaplať panbůh, přijedu sice pozdě, ale aspoň, že už jedu, uklidňovala jsem se.

Po deseti kilometrech auto náhle škrtlo, prdlo a omdlelo a neposunulo se už ani o centimetr. Mezím se venku rozpršelo, švára pronesl jakousi nepublikovatelnou formuli a oba dva i s Michaelem vystoupili z auta, otevřeli kapotu a dlouho, předlouho za svitu baterky študovali složitost motoru škody 1 000 MB. Minuty ubíhaly téměř stejnou rychlostí jako má trpělivost a já jsem s hrůzou zjistila, že je skoro třičtvrti na jedenáct a že to teda už je pořádnej průšvih.

“Jdeme zpátky, to nespravíme!” Nevěřila jsem svým uším. Pohlédla jsem na Michaela, který se již patrně těšil, kterak spolu v půlnočním dešti romanticky kráčíme deset kilometrů zpátky do jeho rodné vísky, kde mě láskyplně uloží do své postýlky a zopakuje tu hrůzu, kterou mi předvedl odpoledne.

Nevím, která představa pro mě byla horší – zda to, že bych se vůbec nedostavila domů, nebo ta procházka v průtrži mračen či vidina Michaelova útočícího penisu - nicméně jsem se zachovala pevně, hystericky a nekompromisně.

“Nepřichází v úvahu! Jdu na stopa!” Odhodlaně jsem vystoupila z auta a v mohutné studené sprše mizela do tmy.

Za sebou jsem slyšela Michaelovo dupání, jak mě doháněl, a švárovy nadávky, které patřily zcela a bezvýhradně mé osobě. Z dívky, která měla ten den prožít ten nejdůležitější a nejzásadnější okamžik ve svém životě, jsem byla degradována na všechna domácí zvířata, která si jen dokážete takhle nahonem vybavit a odvlečena Michaelem zpět k autu, kde švára vztekle pracoval na zprovoznění vozidla.

To se nakonec podařilo a po půlnoci jsme konečně zastavili před naším domem.

“Jdu s tebou, pár facek od tvýho táty snesu,” statečně se odhodlával Michael. Nepřipadalo mi to jako zrovna moudrý nápad, ale nebránila jsem mu. V průběhu svého života jsem sice nebyla nikdy bita (když pominu jeden pohlavek, který mi otec uštědřil v mých patnácti letech, když jsem mu řekla, že je blbej), nicméně jsem cítila, že tentokrát bych nějakou pořádnou bitku mohla schytat, a plánovala jsem, že na případnou první várku nastrčím dvoumetrového Michaela.

Podcenila jsem ovšem mateřské srdce své maminky.

Ve chvíli, kdy jsem odemykala, se dveře prudce otevřely, v nich stála naprosto vyděšená a zoufalá maminka, jejíž výraz se při pohledu na mě – zmoklou, zahanbenou a totálně zdecimovanou – během několika pikosekund změnil v úlevný, rozzlobený, něžný a opět úlevný. Pak teprve zaznamenala mého chlapce, koutky úst se jí stáhly do přísné grimasy a suše pronesla: “Dobrý večer!”

Potom mě vtáhla do bytu, pustila mi do vany teplou vodu a z jejího pohledu jsem cítila, že ví úplně všechno. Zkoumavě si mě prohlížela se směsicí pochopení a jakési vlastní ztráty iluzí, způsobené zjištěním, že už nejsem malá holčička. Uvařila mi čaj a pak šla srdnatě něco nabulíkovat tatínkovi, který sveřepě seděl v křesle v obýváku. Myslím, že i on – ač neviděl, v jakém jsem stavu – věděl své. Dodnes jsem svým rodičům vděčná za to, že se k této mé noční aférce již nikdy nevyjadřovali.

A Michael? Po pár týdnech jsme se rozešli. Zjistila jsem totiž, že neschopnost číst v jízdním řádu není jeho největší a nejzásadnější nedostatek. Ale to je život…

Reklama