Jak byste se zachovala, kdybyste se s nevalnou znalostí angličtiny ztratila na lětišti v Malajsii. Ztratila byste hlavu, nebo ji zachovala chladnou? Přeštěte si příspěvek od čtenářkys nickem mio a dozvíte se, jak se z této prkérní situace dostala ona.

Ještě než jsem se začala starat o rozpočet ryze rodinný svým nástupem na mateřskou, měla jsem na starosti i rozpočet zaměstnavatelův. Respektive finanční záležitosti a hlavně jejich reporting hlavounům z naší zahraniční centrály ležely víceméně na mých bedrech.

I rozhodl se proto zaměstnavatel, poslati mě, se přivzdělat v moderních technologiích a naplánoval mi služební cestu na toto školení. Na tom by nebylo nic divného, pokud by školení neprobíhalo právě v Kuala Lumpur. Nebudu vás, které si nelibují v zeměpisu nutit ztrácet čas odbíháním do googlu, Kuala Lumpur je hlavní město Malajsie..

Když jsem toto sdělila svým přátelům a známým, půlka mi to přála, půlka záviděla. Jen já se třepala jak ratlík pouze z představy, jak cestuju kamsi do tramtárie. Kdybych totiž měla s sebou kohokoliv, klidně firemní uklízečku, tak se na tu cestu i těším, ale já ji měla absolvovat sama. Ke všemu s mou angličtinou..ve výsledovkách, Cash Flow a jim podobných, jsem komunikaci zvládala, ale pokud na mě někdo bude řvát, že mi hoří kufr, budu na něj jen nechápavě zírat..

Nebudu zdržovat. Letěla jsem z Vídně. Rakouské aerolinky se o nás pasažéry staraly skvěle, asi při čtvrté cestě s nápojovým vozíčkem už se palubní personál ani neptal, co si dám, a hned mi nalíval "Weinspritz half und half" (podotýkám, že mé znalosti němčiny jsou ještě horší než má angličtina).

Těch 11 hodin bylo nejdelších v mém životě..Spát jsem nemohla, žádný film mě nenadchl. Při přeletu nad Afghanistánem jsem se chvíli bavila sledováním pevniny, zda nezahlédnu hledaného teroristu..Nic..Turbulence nebudu ani zmiňovat. Nicméně jsme přistáli.

V 5 ráno tamního času. Na letišti mě měl čekat taxikář s cedulkou, na které bude napsáno mé jméno..Vylezeme z letadla - 99 procent pasažérů se přemístilo do jiné haly a jalo se čekat na let do Austrálie. Zbylo nás tam 5..když jsem vylezla z WC, nevěřícně jsem zírala po prázdné obří chodbě jednoho z největších letišť světa. Tam nebyl NIKDO! jen já.

Netušila jsem kudy ven, kde mám hledat kufr, prostě nic..Až mi to přišlo k smíchu (hysterickému..) asi za 3 zatáčkami jsem našla jakousi úřednici v šátku (ten tam na hlavě nosí většina žen, hlavně úřednic). Poslala mě kamsi mávnutím. Šla jsem za mávnutím - došla jsem na další prázdnou chodbu. Už jsem si připadala opravdu jak ten největší tupec, když vtom  jsem uslyšela vlak. Ano, vlak - ten tam totiž jezdí takovým proskleným tunelem a spojuje jednotlivé terminály a části letiště.

Běžela jsem za zvukem, skočila do těch otevřených dveří vlaku a děj se vůle boží..Ve vlaku bylo i těch pár cestujícíh z mého letadla. Hurá!! Dojeli jsme ke kufrům, taxikář na mě čekal i s cedulkou a dovezl mě do hotelu. Ten týdenní pobyt byl sám o sobě taky velice zajímavý, ale na to třeba ještě někdy dojde..

Cesta zpátky proběhla značně klidněji až na mého souseda v letadle - po pár společenských frázích v angličtině jsme poté, co jsem vytáhla české čtivo, zjistili, že jsme oba Češi. Jmenoval se Martin a právě si dělal pilotní průkaz.

Cesta trvala opět 11 hodin, během nichž Martin nespočetněkrát ohromoval větami, jako: "Aha, aha..no , to chlapci neudělali dobře" nebo "co klapky, hoši?" - komentoval práci pilotů..Když se naše letadlo dotklo rakouské přistávací dráhy, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě..

Krásné cestovní zážitky přeje všem mio..

Tak to jste ještě zachovala chladnou hlavu. Někdo by se ve vaší situaci schoulil do klubíčka a hořce by zaplakal.

 

Reklama